7 C 167/2023-31 — Okresní soud v Třebíči

1. Podanou žalobou, resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným zdejšímu soudu dne 15. 3. 2023 domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž bude žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 37 802,22 Kč s příslušenstvím ve formě smluvních úroků a zákonných úroků z prodlení, a to z titulu dosud nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba], dále též jen„ [anonymizováno]“) a žalovaným dne 20. 5. 2021. Sjednaná výše úvěru činila 22 000 Kč. Žalovaný dosud na svůj dluh uhradil částku 2 999,99 Kč. 2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 10. 8. 2023, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně. Žalobkyně odkázala na právní úpravu platnou ke dni uzavření předmětné smlouvy s tím, že schopnost žalovaného řádně splácet úvěr byla posouzena na základě žalovaným vyplněné žádosti. Údaje byl přitom žalovaný povinen uvést pravdivě. Dle údajů uvedených žalovaným mu měsíčně zbývalo k úhradě dalších závazků 12 469 Kč, přičemž měsíční splátka poskytnutého úvěru činila pouze 2 921 Kč. I po odečtení této splátky by tak žalovanému dle jeho tvrzení mělo měsíčně zůstat 9 548 Kč k volné dispozici. Žalobkyně soudu předložila pracovní smlouvu a fotografie obrazovek mobilního telefonu zobrazující výpis z internetové bankovnictví žalovaného. 3. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu soudu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 4. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: 5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 20. 5. 2021 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi [anonymizováno] jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným k podpisu smlouvy, v níž se ECFS zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti úvěr v celkové výši 22 000 Kč. Celkové náklady spotřebitelského úvěru činily 18 894 Kč. Tato částka zahrnovala dle smlouvy úrok ve výši 2 188 Kč, úplatu/úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 10 780 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 036 Kč a inkasní poplatek za výběr plateb v hotovosti přímo v bydlišti žalovaného ve výši 3 960 Kč. Žalovaný byl podle smlouvy povinen splácet celkovou částku 40 894 Kč ve 14 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 921 Kč. 6. Ze žádosti o úvěr bylo zjištěno, že žalovaný uvedl měsíční příjem ve výši 17 329 Kč, výdaje na bydlení a energie ve výši 1 000 Kč a výdaje na dopravu a jídlo ve výši 3 860 Kč. Použitelný příjem tak činil 12 469 Kč měsíčně. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný, nemá vyživovací povinnost k dítěti a bydlí u rodičů. 7. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. 10. 2022 přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni. Postoupení pohledávky na žalobkyni bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 10. 11. 2022, odeslaným dne 11. 11. 2022 (viz podací lístek). 8. Dne 1. 3. 2023 pak žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k úhradě žalované pohledávky. 9. Z pracovní smlouvy bylo zjištěno, že žalovaný je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] jako závozník při svozu komunálních odpadů. Pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou. 10. Z fotografií obrazovek mobilních bankovnictví žalovaného bylo zjištěno, že dne 4. 2. 2021 byla na jeho účet připsána mzda ve výši 13 860 Kč, dne 5. 3. 2021 mzda ve výši 18 986 Kč a dne 7. 4. 2021 mzda ve výši 19 141 Kč. 11. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona [číslo] občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“) účinného od 1. 1. 2014. <i>12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>14. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).</i> <i>15. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.</i> <i>16. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.</i> <i>17. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.</i> <i>18. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>19. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 20. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (ECFS) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 22 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba] Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnit