7 C 246/2023-28 — Okresní soud v Třebíči

1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 16 459,08 Kč s příslušenstvím v podobě zčásti kapitalizovaného smluvního úroku a zčásti kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 30. 9. 2020 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (EC [anonymizována dvě slova], dále též jen„ ECFS“) a žalovanou. 2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 20. 10. 2023, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně. Podle žalobkyně její právní předchůdkyně splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to zejména na základě údajů uvedených žalovanou v žádosti o úvěr. Žalovaná byla povinna uvést zde pravdivé, úplné a správné údaje. S ohledem na výši úvěru (15 000 Kč) vyhodnotila ECFS žalovanou jako způsobilou úvěr splácet, neboť k úhradě případných závazků zbývalo žalované 5 662 Kč měsíčně. Výše měsíční splátky v případě projednávaného úvěru přitom činila 1 992 Kč. Žalované tak nadále zůstala částka cca 3 600 Kč měsíčně k volné dispozici. Žalobkyně svá tvrzení doložila dohodou o provedení práce. 3. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobkyně), resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.) - žalovaná. 4. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: 5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 30. 9. 2020 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi ECFS jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovanou k podpisu smlouvy, v níž se ECFS zavázala poskytnout žalované v hotovosti úvěr v celkové výši 15 000 Kč. Celkové náklady spotřebitelského úvěru činily 12 888 Kč. Tato částka zahrnovala dle smlouvy úrok ve výši 1 444 Kč, úplatu/úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 394 Kč a inkasní poplatek za výběr plateb v hotovosti v bydlišti žalované ve výši 2 700 Kč. Žalovaná byla podle smlouvy povinna splácet celkovou částku 27 888 Kč ve 14 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 992 Kč. Přípisem žalobkyně ze 10. 11. 2022 byla žalovaná informována o výši dlužné částky a dále o tom, že pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Lhůta k úhradě byla stanovena v trvání 10 dnů od obdržení dopisu. Dle podacího lístku byl přípis podán k poštovní přepravě dne 11. 11. 2022 Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 25. 10. 2022 včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky ECFS za žalovanou byla též součástí listin předložených žalobkyní. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu k úhradě žalované pohledávky s tím, že dlužnou částku má uhradit nejpozději do 9. 3. 2023. Ze žádosti o úvěr datované ke dni 30. 9. 2020 soud zjistil, že žalovaná byla v době uzavření smlouvy na mateřské dovolené a současně pracovala na dohodu. Její měsíční příjem ze zaměstnání činil 11 482 Kč a pobírala rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč. Za bydlení a energie žalovaná vydala 3 000 Kč měsíčně, za dopravu, jídlo a osobní náklady 11 860 Kč měsíčně a za výživné, resp. srážky ze mzdy 1 000 Kč měsíčně. Žalovaná byla v té době vdaná, měla 3 nebo více vyživovacích povinností a bydlela v nájmu. Při sjednání smlouvy předložila doklad totožnosti. Z dohody o provedení práce, z níž není zřejmé, s kým ji žalovaná uzavřela a kdy, bylo zjištěno, že dohoda byla uzavřena na období od 2. 1. 2020 do 31. 12. 2020 v rozsahu 300 hodin ročně. Hodinová mzda ze smlouvy zjištěna nebyla. 6. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále též jen„ ZoSÚ“). 7. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (ECFS) a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 15 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba] Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021. 8. V právě souzeném případě žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalované předložila soudu žádost o úvěr, z níž je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně neměla dostatek dokladů k ověření tvrzených majetkových poměrů žalované. Neměla žádný doklad o skutečné výši měsíčních příjmů žalované a neměla také žádný doklady o výši jejích měsíčních nákladů. Právní předchůdkyně žalobkyně tak vycházela především z neověřených tvrzení žalované. Soudu přitom není zřejmé, proč žalobkyně neprovedla alespoň lustraci žalované ve veřejně dostupných registrech dlužníků (např. [příjmení], ISIR nebo [příjmení]), resp. proč o tom nepředložila soudu žádný doklad. Toto je s podivem zejména za situace, kdy příjmem žalované byl rodičovský příspěvek a příjem z dohody o provedení práce, který však žalovaná doložila pouze uzavřenou dohodou, nikoli výplatní páskou. Žalobkyně byla přitom již soudem vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, na což reagovala písemným podáním. Soud proto nepovažoval za nutné, nařizovat ve věci ústní jednání. 9. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba] [anonymizována dvě slova]) nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalované poskytla spotřebitelský úvěr, byť řádně neposoudila její schopnost spotřebitelský úvěr splácet, zejména když zcela rezignovala na ověření výdajových poměrů žalované. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 30. 9. 2020 neplatná a žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky má vůči žalované právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. 10. Z tvrzení samotné žalobkyně přitom vyplývá, že žalovaná dosud na svůj dluh uhradila částku 5 000 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 10 000 Kč, která představuje rozdíl mezi jistinou ve výši 15 000 Kč a částkou 5 000 Kč, kterou žalovaná již uhradila. Ve vztahu k č