5 C 210/2023-242 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu 28. 7. 2023 ve znění jejího doplnění provedeného v průběhu řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 494 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady mzdy a další částku 50 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy. Žalobu odůvodnila tím, že jí jako odborné lékařce pracující na poloviční úvazek na , Anonymizováno, -, Anonymizováno, oddělení nevyplatila polovinu mzdy za měsíc březen 2021 ve výši 15 494 Kč. V souvislosti s tehdy probíhající epidemií Covid-19 bylo Ministerstvem zdravotnictví ČR od 1. 3. 2021 vydáno mimořádné opatření, kterým nařídilo testování zaměstnanců na přítomnost antigenu viru SARS COV 2. U žalované probíhalo testování výtěrem z nosu, testy ze slin nebyly k dispozici, přestože bylo tehdy možné použít k testování jakýkoli testy schválené Ministerstvem zdravotnictví ČR, mezi kterými bylo i mnoho testů se slin. Žalobkyně testy výtěrem z nosu nesnášela a způsobovaly jí krvácení z nosu, což jí bylo známo z předchozích testování touto metodou. Požádala proto ředitelku žalované o zajištění testu ze slin, kterému byla ochotna se podrobit. Tyto testy jí ani ostatním zaměstnancům žalované zajištěny nebyly, přestože byly dostupné v lékárně žalované. Protože žalobkyně test výtěrem z nosu nepodstoupila, nemohla nastoupit v době největší covidové krize do zaměstnání, čímž mohlo dojít k ohrožení péče o pacienty. Žalobkyně si nakonec našla nového praktického lékaře, který jí prováděl testy ze slin. Testování probíhalo tak, že si test koupila v lékárně, dojela k praktickému lékaři, před ním se otestovala a obdržela potvrzení o výsledku testu pro zaměstnavatele. Mohla tak po čtrnácti dnech opět nastoupit do práce u žalované. Vznikl jí tak nárok na náhradu mzdy za toto období, neboť se nemohlo jednat o překážku v práci na straně zaměstnance, ale naopak o překážku v práci na straně zaměstnavatele, za kterou právo na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku zaměstnanci náleží. Nárok na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč žalobkyně odůvodnila tím, že jednání žalované jí v předmětné době zasáhlo do osobního a rodinného života a způsobilo jí duševní časově náročné útrapy, nepohodlí a stres, které by jí jinak nevznikly. Nemohla se tak naplno věnovat rodinné pohodě či osobním zájmům, neboť veškerý čas museli s manželem věnovat zjišťováním informací, jak má dále postupovat. Práci lékařky vnímá jako klíčovou součást své identity a jednáním žalované došlo v předmětném období k pošlapání její důstojnosti i znemožnění péče o její pacienty, kterým měla být oporou ve zdravotních potížích.2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že ani jeden žalobou uplatněný nárok nemohl žalobkyni vzniknout, neboť žalovaná ve vztahu k ní neporušila žádnou právní povinnost a žalobkyně v předmětné době normálně ve své ordinaci pracovala a vykazovala úkony zdravotní pojišťovně. Povinnost testovat zaměstnance na přítomnost antigenu viru SARS – CoV – 2 jí jako veřejnému zaměstnavateli byla uložena v té době platným mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ČR MZDR 9364/2021-1/MIN/KAN ze dne 5. 3. 2021, které nestanovovalo, jakou formou mohou zaměstnavatelé provádět testování zaměstnanců. Od 18. 3. 2021 žalovaná zajistila pro zaměstnance testování antigenními testy AMP Rapid Test SARS-CoV-2, u kterých se odběr vzorku prováděl z nosu, přičemž se při odběru vstupovalo testovací tyčinkou pouze v krátkém úseku za nosní dírku. Testovací sady umožňovaly odběr vzorku šetrným způsobem z přední části nosu, který byl vhodný i pro osoby s například operovanou nosní přepážkou, rýmou a podobně. Zaměstnanci žalované měli dále od počátku povinného testování možnost nechat se testovat u závodní lékařky žalované testovacími sadami Humasis Covid-19 Ag test rovněž z přední části nosu. Použitou testovací metodu zvolila žalovaná ve snaze o co nejmenší zátěž zaměstnanců a zajištění podmínek bezpečného provozu nemocnice, vycházela rovněž z odborného stanoviska Společnosti pro lékařskou mikrobiologii a Laboratorní skupiny COVID Ministerstva zdravotnictví ČR, dle kterého řada ústních testů nedosahovala dostatečné citlivosti a specifity. Za této situace nelze žalované vyčítat, že nezvolila testy ze slin, které mohly být považovány za šetrnější, ale byly o to méně spolehlivé.3. Po upřesnění výpočtu ušlé mzdy žalobkyně za měsíc březen 2021 vzala žalobkyně ohledně částky 3 014 Kč s příslušenstvím žalobu zpět. Soud proto dle § 96 odst. 2 o.s.ř. v této části řízení zastavil a věcně rozhodoval pouze o zbývající části žaloby.4. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobkyně byla v březnu 2021 zaměstnána u žalované na poloviční úvazek jako lékařka na , Anonymizováno, -, Anonymizováno, oddělení a současně provozovala soukromou lékařskou praxi. Dne 18. 3. 2021 se žalobkyně odmítla podrobit žalovanou nařízenému testování antigenními testy AMP Rapid Test SARS-Cov-2 s tím, že je ochotna podstoupit test metodou odběru ze slin. Žalovaná jí proto neumožnila vstup na pracoviště a tento stav trval do konce března 2021. Za tento měsíc by žalobkyni při plném odpracování jejího pracovního úvazku u žalované náležel plat (§ 109 odst. 3 písm. b zákoníku práce) o 12 480 Kč vyšší oproti vyplacenému. Sporným zůstalo, zda žalobkyni přísluší za období od 18. 3. 2021 do 31. 3. 2021 právo na náhradu platu a náhradu nemajetkové újmy.5. Na projednávanou věc je třeba vzhledem k období vzniku tvrzených nároků žalobkyně aplikovat zákoník práce ve znění platném do 30. 6. 2021 (dále jen zákoník práce). Podle § 109 odst. 1 zákoníku práce přísluší za vykonanou práci zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní předpis jinak. Podle § 208 věta před středníkem zákoníku práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku.6. Předně je třeba uvést, že pokud obě účastnice předložily k důkazu řadu certifikátů, odborných vyjádření, textů publikovaných médii apod. týkajících se problematiky nutnosti testování i účinnosti jednotlivých způsobů testování na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV- 2, považuje soud tyto důkazy za irelevantní pro rozhodnutí ve věci. Soudu je známo, že na otázky spojené s touto problematikou existovaly a dosud existují i mezi vysoce kvalifikovanými odborníky na tuto oblast různé, a leckdy i protichůdné, názory. Soudu nepřísluší o správnosti či nesprávnosti těchto názorů rozhodovat, nicméně pro jeho rozhodnutí nejsou podstatné. Za určující pro rozhodnutí soudu je naopak posouzení otázek, zda byl zaměstnavatel na základě shora uvedeného mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 5. 3. 2021 (dále jen mimořádné opatření) oprávněn požadovat po zaměstnancích konkrétní způsob testování, a zda a za jakých podmínek mohl zaměstnanec požadovat jiný způsob testování.7. Těmito otázkami se již zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2024, č.j. 21 Cdo 3100/2023-176, ve věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 217/2021. V tomto rozsudku dospěl k závěru, že v prvé řadě bylo povinností žalované jako zaměstnavatele, aby zorganizovala a prováděla vyšetření jí zvoleným způsobem podle předmětného mimořádného opatření. Provádění vyšetření a volba jeho způsobu (z možností, které připouštělo mimořádné opatření či jeho odůvodnění) tak nenáležela žalobkyni. Její povinností jako zaměstnankyně - s výjimkou dále uvedenou - bylo, aby se pokynu zaměstnavatele k vyšetření, jež bylo prováděno způsobem souladným s mimořádným opatřením, podrobit. Při posuzování otázky, zda a za jakých podmínek mohl zaměstnanec požadovat jiný způsob testování, je nutné vyjít z dosavadních závěrů judikatury, podle nichž je zaměstnanec plnit pokyny zaměstnavatele vydané v souladu s právními předpisy bez ohledu na to, jaké odborné stanovisko k nim zaujímá. Pouhé subjektivní přesvědčení žalobkyně a její preference jiného způsobu testování nemohly tedy převážit nad pokynem zaměstnavatele vydaným v souladu s právními předpisy. K otázce, za jakých podmínek byl zaměstnanec oprávněn zaměstnavatelem určený způsob testování odmítnout, dále dovodil, že pokud byl pokyn zaměstnavatele vydán v souladu s mimořádným opatřením, je zaměstnanec oprávněn odmítnou jeho splnění, jestliže by tím bezprostředně a závažným způsobem ohrozil svůj život nebo zdraví (§ 106 odst. 2 zákoníku práce).8. Ze shora citovaných právních názorů Nejvyššího soudu ČR v téměř skutkově analogické věci soud při rozhodnutí vycházel. Dospěl přitom k závěru, že žalovaná postupovala při plnění povinností vyplývajících pro ni z mimořádného opatření ohledně testování zaměstnanců na přítomnost antigenu viru SARS-Cov-2 v souladu s tímto tehdy platným mimořádným opatřením. Opak ostatně netvrdila ani žalobkyně a nelze jej dovodit ani ze žádného provedeného důkazu včetně odborného vyjádření Ministerstva zdravotnictví ČR, v jehož gesci bylo mimořádné opatření vydáno. B