7 C 99/2024-27 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 7. 11. 2023 se žalobkyně domáhá, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 10 006 Kč s příslušenstvím, a to z titulu žalovanou nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 31. 8. 2020 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, – dále též jen „FCC“) jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem. Na základě této smlouvy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, které žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit FCC spolu s jistinou úvěru také kapitalizovaný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 1 600 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a za hotovostní inkaso splátek částku 3 200 Kč. Celkovou dlužnou částku měla žalovaná uhradit formou 60 týdenních splátek ve výši 240 Kč. Žalovaná však splátky nehradila řádně a včas, přičemž poslední splátku uhradila dne 6. 12. 2022. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok z neuhrazené jistiny ve výši 24,36 % ročně spolu se zákonným úrokem z prodlení. Do dne podání žaloby uhradila žalovaná na svůj dluh celkem částku 5 749 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023, uzavřené mezi FCC a žalobkyní, došlo s účinností k témuž dni k převedení pohledávek ze shora specifikované smlouvy o spotřebitelském úvěru na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne 23. 6. 2023.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 17. 5. 2024, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně FCC splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované. FCC ověřila majetkovou situaci žalované z dokladu o přiznání mateřské/rodičovské a dále též lustrací žalované v insolvenčním rejstříku (dále též jen „ISIR“), kde ověřila, že proti žalované není vedeno insolvenční řízení. Žalovaná tehdy uvedla, že má pravidelný příjem ve výši 20 455 Kč a další příjem ve výši 10 000 Kč. Výdaje na bydlení ve výši 11 000 Kč měsíčně byly ověřeny na základě nájemní smlouvy. Osobní výdaje ve výši 14 000 Kč měsíčně byly ověřeny na základě sdělení žalované. Vyhodnocení úvěruschopnosti žalované pak zajistil skóringový model informačního systému FCC. Žalobkyně dále odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, který se týká obdobného případu., právnická osoba, obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 31. 8. 2020 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi FCC jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovanou k podpisu smlouvy, v níž se FCC zavázala poskytnout žalované v hotovosti spotřebitelský úvěr v celkové výši 8 000 Kč, a to za úrok ve výši 1 600 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 600 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč. Žalovaná byla podle smlouvy povinna splácet celkovou částku 14 400 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách ve výši 240 Kč. Žalovaná pak na tuto smlouvu již dle tvrzení žalobkyně zaplatila 5 794 Kč.5. Přípisem FCC ze dne 24. 11. 2022 byla žalovaná informována o výši dlužné částky ze shora uvedené smlouvy (v celkové výši 14 606 Kč bez příslušenství) a dále o tom, že tato pohledávka byla postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy ze dne 1. 6. 2023. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky FCC za žalovanou. Žalovaná byla současně vyzvána k úhradě pohledávky ve lhůtě 10ti dnů od doručení této výzvy. Dne 29. 9. 2023 pak žalobkyně žalované zaslala též předžalobní výzvu k plnění.6. Ze zákaznické karty žalované soud zjistil, že tato listina obsahuje osobní údaje žalované včetně čísla jejího občanského průkazu, označení druhu bydlení (nájemník), údaj o tom, že žalovaná má 4 nezaopatřené děti a má základní/žádné vzdělání. Dále uvedla, že je na rodičovské dovolené a její měsíční příjem ze státní podpory činí celkem 30 455 Kč. Měsíční výdaje na bydlení uvedla ve výši 11 000 Kč měsíčně a osobní výdaje ve výši 14 000 Kč. Žalovaná uvedla, že nemá žádné půjčky ani úvěry a k ověření svých tvrzení předložila složenky a nájemní smlouvu7. Z kopií poštovních poukázek bylo zjištěno, že příjem žalované od úřadu práce činil v dubnu 2020 částku 20 455 Kč, v květnu 2020 činil 10 000 Kč, v červnu a v červenci 2020 činil vždy 20 455 Kč a v srpnu činil 10 000 Kč.8. Čestné prohlášení ze dne 31. 8. 2020 o tom, že žalovaná bydlí ve společné domácnosti s dětmi, není podepsáno.9. Ze smlouvy o nájmu uzavřené mezi žalovanou a , Anonymizováno, a , jméno FO, nelze zjistit výši nájemného, neboť žalobkyně soudu předložila pouze první a poslední stranu smlouvy.10. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále též jen „ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak podle ust. § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení.11. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (FCC) a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 8 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-, právnická osoba, . v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.12. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně (FCC) zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalované do karty zákazníka, přičemž z této je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela především z jí poskytnutých údajů. Tyto měly být podloženy nájemní smlouvou a kopiemi složenek. Z nájemní smlouvy však výši nájmu nelze zjistit, neboť soudu byla předložena pouze první a poslední strana smlouvy. Ujednání o nájemném tak chybí. Pokud se jedná o složenky, pak je třeba uvést, že žalovaná doložila příjmy od úřadu práce, avšak v žádném z měsíců neprokázala, že by její příjem činil 30 455 Kč. Za jednotlivé měsíce je doložen buď příjem ve výši 10 000 Kč nebo příjem ve výši 20 455 Kč. Žalovanou tvrzené výdaje za každý měsíc přitom činí 25 000 Kč. Za této situace dle názoru soudu právní předchůdkyně