24 C 2/2025-45 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 8. 1. 2025 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 972 987,78 Kč s příslušenstvím z titulu zaplacení ceny díla dle smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky. Žalobu odůvodnil tím, že jako výhradní dodavatel v ČR dlouhodobě dodává žalovanému specializovaný spojovací materiál. , jméno FO, základě objednávek žalovaného č. , Anonymizováno, z 5. 1. 2024 a , Anonymizováno, z 3. 5. 2024 zhotovil pro žalovaného výrobky specifikované v těchto objednávkách a cenu díla mu v souladu s obvyklou praxí mezi účastníky vyúčtoval daňovým dokladem č., Anonymizováno, na částku 431 389 Kč s termínem splatnosti do 18. 6. 2024 a daňovým dokladem č. , Anonymizováno, na částku 541 598,78 Kč s termínem splatnosti do 23. 8. 2024 (dále jen předmětné daňové doklady). Jedná se o výrobky neprodejné jinému zákazníku a vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný jejich cenu ani částečně neuhradil, byly ke dni zahájení řízení stále umístěny ve skladu žalobce. Důvodem vystavení shora uvedených zálohových daňových dokladů byla předchozí špatná platební morálka žalovaného a k jejich vystavení vydal pokyn pověřený zaměstnanec žalovaného.2. Ohledně jistiny ceny díla ve výši 972 987,78 Kč vzal žalobce podáním doručeným soudu dne 12. 3. 2025 žalobu zpět s tím, že mu žalovaný na její úhradu zaplatil dne 9. 1. 2025 částku 431 389,20 Kč a dne 6. 3. 2025 částku 531 164,60 Kč, zbývající část ceny díla ve výši 10 434,80 Kč byla žalovaným zaplacena již před zahájením řízení. Soud proto v této části v rozsahu zpětvzetí žaloby dle § 96 odst. 2 o.s.ř. řízení zastavil a rozhodoval o zbývající části žaloby představující zákonný úrok z prodlení za pozdní úhradu ceny díla dle shora uvedených daňových dokladů v celkové výši 68 222,90 Kč. Dále výrokem II. rozsudku vyhověl odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 2. 2025, č. j. 24 C 2/2025-23, vydanému vyšším soudním úředníkem o částečném zastavení řízení, neboť se vzhledem k dalšímu vývoji věci stalo toto rozhodnutí nadbytečným.3. Žalovaný navrhl v nezpětvzaté části zamítnutí žaloby. Nezpochybnil správnost tvrzení žalobce o termínech plateb ceny díla ani správnost výpočtu zákonných úroků z prodlení provedeného žalobcem, neboť se dle jeho názoru u daňových dokladů vystavených žalobcem jednalo pouze o zálohové faktury, u kterých není v případě prodlení nárok na zákonný úrok z prodlení. Zaměstnanec žalovaného , jméno FO, , na jehož pokyn byly zálohové faktury vystaveny, je přitom pracovníkem zásobovacího oddělení žalovaného, a není oprávněn jménem žalovaného uzavírat smlouvy. Souhlas s vystavením zálohových faktur byl přitom odůvodněn jen pohrůžkou žalobce, že zastaví práce na díle pro žalovaného dle předmětných objednávek do doby, než budou splněny dluhy žalovaného vůči žalobci z jiného obchodního případu mezi nimi.4. Z e-mailové korespondence obsažené ve spisu vzal soud za prokázané, že předmětné daňové doklady byly jako zálohové zaslány žalovanému na základě žádosti žalovaného ze dne 24. 6. 2024 vyhotovené zaměstnancem žalovaného , jméno FO, , který je dle tvrzení samotného žalovaného pracovníkem jeho zásobovacího oddělení, a tedy osobou zastupující žalovaného jako právnickou osobu v rozsahu obvyklém vzhledem k jejich zařazení a funkci, jak se jeví veřejnosti, ve smyslu § 166 odst. 1 věta první občanského zákoníku. Pracovní náplní pracovníka zásobovacího oddělení je nepochybně z pohledu veřejnosti, a tedy i žalobce, objednávat jménem zaměstnavatele věci potřebné k zajištění výroby včetně jednání o způsobu platby jeho ceny. Ze strany tohoto zaměstnance se tak nejednalo o jeho exces, o kterém by žalovaný mohl vědět, a jeho jednání proto žalovaného platně zavazuje. Oba daňové doklady vystavené žalobcem mají přitom veškeré náležitosti řádných daňových dokladů a termín k plnění v nich obsažený 1 měsíc od jejich vystavení nelze považovat za nepřiměřený a neodpovídající obvyklé obchodní praxi. Motivem požadavku žalobce na zaplacení záloh na cenu objednaného díla akceptovaného žalovaným pak byla nepochybně předchozí špatná platební morálka žalovaného vůči žalobci, a požadavek žalobce na zaplacení zálohy na cenu díla tak rovněž nelze považovat za neodpovídající obvyklé obchodní praxi. Je proto třeba dovodit, že se žalovaný dnem následujícím po splatnosti obou daňových dokladů ocitl vůči žalobci v prodlení se splněním dluhu, a žalobci tak dle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku vzniklo právo na zaplacení zákonných úroků z prodlení, přičemž soud nemá pochyb o tom, že žalobcem požadovaná výše úroků z prodlení odpovídá ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v platném znění i repo sazbě ČNB platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a tuto skutečnost nezpochybnil ani žalovaný. Soud proto v části týkající se úroků z prodlení jako příslušenství původní pohledávky jako důvodné vyhověl a uložil žalovanému povinnost k jejich zaplacení v obecné třídenní lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť neshledal důvody pro výjimečné stanovení lhůty delší nebo umožnění plnění žalovanému ve splátkách.5. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl soud dle § 146 odst. 2 věta druhá a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť byla částečně pro chování žalovaného, který zaplatil cenu díla až po zahájení řízení, vzata zpět žaloba, která byla podána důvodně, a ve zbývající části řízení byl žalobce plně úspěšný. Soud proto žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení, a to nevracené části soudního poplatku ve výši 5 416 Kč a nákladů právního zastoupení advokátem. Tyto náklady představují odměnu advokáta za tři hlavní úkony (převzetí a příprava zastoupení, zaslání výzvy žalovanému obsahující skutkový i právní rozbor věci před zahájením řízení a podání žaloby) po 12 220 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění platném ke dni zahájení řízení při tarifní hodnotě sporu 972 987,78 Kč, odměnu za jeden hlavní úkon za účast na jednání soudu dne 17. 4. 2025 ve výši 3 860 Kč ve znění téže vyhlášky při tarifní hodnotě sporu 68 222,90 Kč, čtyři paušální náhrady po 450 Kč dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, a 21% DPH z odměny a náhrad ve výši 8 887 Kč, neboť zástupce žalobce osvědčením o registraci plátce DPH prokázal, že je plátcem této daně. Další případné náklady řízení nemohl soud žalobci přiznat, neboť nebyly žalobcem přes výzvu soudu vyčísleny ani doloženy, a soud proto žalobci přiznal právo na náhradu prokazatelných nákladů řízení právě ve výši 56 623 Kč.6. Protože žaloba ve věci samé byla vzata zpět před jednáním soudu, rozhodl soud současně dle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích o vrácení 80 % soudního poplatku žalobci s tím, že tato část soudního poplatku ve výši 21 664 Kč bude žalobci vrácena prostřednictví účtárny Okresního soudu v Třebíči.