7 C 179/2025-39 — Okresní soud v Třebíči

1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 10 450 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 10. 4. 2024 mezi žalobkyní (dříve též pod názvy , Anonymizováno, , právnická osoba, . nebo , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, .) a žalovaným. Smlouva byla uzavřena elektronickými prostředky komunikace na dálku. Na základě uvedené smlouvy byly žalobkyní žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splatit úvěr nejpozději dne 21. 8. 2024 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 590 Kč. Žalovaný však úvěr ani poplatek za jeho poskytnutí do dne podání žaloby žalobkyni neuhradil. Dle čl. IX.1.a. smlouvy o úvěru vznikl žalobkyni v důsledku prodlení žalovaného nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 6 000 Kč od 22. 8. 2024 do 27. 6. 2025 v celkové výši 1 860 Kč.2. Soud usnesením vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké informace získala o schopnosti žalovaného splácet úvěr a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení, jinak může být se svojí žalobou neúspěšná. Žalobkyně v podání ze dne 18. 12. 2025 uvedla, že úvěruschopnost žalovaného posoudila na základě žádosti žalovaného, výpisem z jeho účtu, výpisem z Kontomatik z účtu žalovaného, výpisem EUCB a REPI. Lustrace v registrech NRKI a BRKI dle žalobkyně nebyla nezbytná a přiměřená.3. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 10. 4. 2024 za použití prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Žalobkyně žalovanému na základě této smlouvy poskytla finanční hotovost ve výši 6 000 Kč za souhrnný poplatek ve výši 2 072 Kč po poskytnutí slevy na tento poplatek ve výši 20 %. Celková částka, kterou měl žalovaný žalobkyni uhradit byla sjednána ve výši 8 072Kč. Doba trvání úvěru byla sjednána na 28 dní. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, a to za každý den prodlení. Dodatkem ke smlouvě o spotřebitelském úvěru ze dne 7. 8. 2024 byla splatnost úvěru prodloužena do 21. 8. 2024, přičemž žalovaný měl vrátit částku 8 590 Kč. Poplatek za poskytnutí úvěru již byl bez slevy. Tento dodatek neobsahuje žádný podpis žalovaného, ani v elektronické podobě nebo formou SMS kódu. Žádost o poskytnutí úvěru obsahuje informace o lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku, na exekuce a v databázi odcizených a neplatných dokladů. Všechny lustrace měly být dle záznamu negativní. Žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, nemá žádné děti a jeho měsíční příjem činí 24 000 Kč, náklady na bydlení činí 3 000 Kč a měsíční výdaje na splátky 1 000 Kč. Žalobkyně vycházela z čistého příjmu žalovaného 29 937 Kč měsíčně, výdajů domácnosti 6 999 Kč měsíčně, nákladů na bydlení ve výši 3 000 Kč měsíčně, z životního minima ve výši 4 860 Kč měsíčně. Náklady žalovaného dle žalobkyně celkem činily 9 999 Kč měsíčně, což neodpovídá součtu nákladů samotnou žalobkyní vyčíslených. Nadto zde nejsou zahrnuty žádné splátky úvěrů, kterých měl žalovaný ke dni zkoumání úvěruschopnosti celou řadu, jak vyplývá z výpisů z bankovního účtu žalovaného. Z těch dále vyplývá, že žalovaný sice měl pravidelný měsíční příjem ze zaměstnání v poměrně vysoké částce (okolo 30 tisíc Kč), avšak již při bližším zkoumání příjmů a výdajů je i laikovi zřejmé, že žalovaný si každý měsíc bral „mikropůjčky“ od různých společností, aby udržel své konto vyrovnané. Nadto je evidentní, že žalovaný v každém měsíci velkou část svých příjmů prosázel v sázkových kancelářích.4. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též jen „ZoSÚ“).5. Po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Žalobkyně totiž s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, resp. neprokázala, že by tak učinila. Žalobkyně na výzvu soudu sice doplnila svá tvrzení ohledně úkonů, které učinila k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, avšak ani po tomto doplnění není soudu zřejmé, jak mohla dospět k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. Ze samotných výpisů z účtů žalovaného musela žalobkyně zjistit, že žalovaný se již ocitl v tzv. dluhové spirále, neboť si každý měsíc musí od různých společností půjčovat částky v řádech tisíců korun, aby stav svého účtu udržel vyrovnaný. Nadto je z výpisů z účtu evidentní, že žalovaný velké částky každý měsíc utrácí v sázkových kancelářích. Za této situace nemůže žalobkyně argumentovat tím, že úvěruschopnost žalovaného prověřila s odbornou péčí. Kdyby tak totiž učinila, žalovanému by žádný další úvěr, resp. tento úvěr již neposkytla.6. S ohledem na shora uvedené má žalobkyně vůči žalovanému právo na to, aby jí zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Žalovaný žalobkyni na svůj dluh ničeho neuhradil a bezdůvodné obohacení proto představuje celou částku poskytnuté jistiny, tj. 6 000 Kč.7. Dle ustanovení § 87 ZoSÚ je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve lhůtě odpovídající možnostem spotřebitele, která bude dohodnuta účastníky řízení nebo soudem určena. Mezi účastníky řízení k takové dohodě nedošlo. S ohledem nezjištěnou finanční situaci žalovaného byla stanovena lhůta 3 dnů dle § 160 o. s. ř.. Nárok na případný úrok z prodlení by žalobkyni vznikl až v případě prodlení žalovaného s úhradou v takto stanovené lhůtě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021, bod 17. odůvodnění).8. Soud proto uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 6 000 Kč (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.).9. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byl každý z účastníků úspěšný zhruba v jedné polovině sporu, neboť soud do celkové žalované částky musel zahrnout i požadované příslušenství pohledávky kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.