7 C 209/2025-23 — Okresní soud v Třebíči

1. Jako předmět tohoto řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 25 741,81 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným (tehdy pod jménem , Anonymizováno, ) dne , datum, . Pro případ, že by soud neshledal nárok žalobkyně důvodným z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, navrhla žalobkyně, aby jej posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila svá tvrzení a uvedla, že žalovaný již na svůj dluh uhradil částku 2 063,94 Kč (viz č.l. 20).2. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobkyně), resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.) - žalovaný.3. Na podkladě listinných důkazů připojených k žalobě dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr až do výše 21 500 Kč. Úvěr měl být vyplacen bezhotovostním bankovním převodem. Ve smlouvě je uvedeno číslo účtu žalovaného č. , č. účtu, . Smlouva neobsahuje žádný podpis žalovaného. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli vyplývá, že dne 15. 8. 2024 převedla žalobkyně na účet č. , č. účtu, částku 10 100 Kč a dne 28. 8. 2024 zaslala na stejný účet částku 1 400 Kč. Žalobkyně zaslala dne 8. 5. 2025 žalovanému předžalobní výzvu k úhradě. Ostatní listiny přiložené k žalobě nebyly pro rozhodnutí soudu podstatné.4. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále dle ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“).5. Po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud nemá za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 o. z. Smlouva totiž neobsahuje jakoukoli formu podpisu žalovaného, a to ani v elektronické formě, např. prostřednictvím potvrzující SMS zprávy nebo zadáním unikátního kódu apod. Žalobkyně přitom sama již v žalobě navrhla, aby soud alternativně posoudil její nárok jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Soud proto ve věci rozhodl bez nařízení jednání a žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. přiznal pouze částku 9 436,06 Kč, která představuje rozdíl mezi částkou žalobkyní žalovanému vyplacenou (11 500 Kč) a částkou, kterou žalovaný žalobkyni již uhradil (2 063,94 Kč).6. Dle ustanovení § 87 ZoSÚ je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve lhůtě odpovídající možnostem spotřebitele, která bude dohodnuta účastníky řízení nebo soudem určena. Mezi účastníky řízení k takové dohodě nedošlo. S ohledem nezjištěnou finanční situaci žalovaného byla stanovena lhůta tří dnů dle § 160 občanského soudního řádu. Nárok na případný úrok z prodlení by žalobkyni vznikl až v případě prodlení žalovaného s úhradou v takto stanovené lhůtě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021, bod 17. odůvodnění).7. Soud proto uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 9 436,06 Kč (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.).8. Závěrem soud podotýká, že smlouva by byla neplatná i v případě, že by podpis žalovaného obsahovala, a to jednak pro nedostatek zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní před uzavřením smlouvy a a jednak pro rozpor s dobrými mravy, neboť smluvní úrok ve výši 0,98 % denně, tj. 357,7 % ročně je zcela evidentně lichvářský.9. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě žalobkyně byl převážně úspěšným účastníkem žalovaný, který byl však po celou dobu řízení nekontaktní a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly, a proto soud výrokem III. nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.