9 C 343/2019-925 — Okresní soud v Trutnově

1. Žalobou podanou zdejšímu soudu dne 16. 12. 2019 se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a to celkem 14 pozemků v katastrálních územích [obec], [část obce] a [obec]. V průběhu řízení došlo k rozšíření žaloby, které soud připustil usnesením ze dne 20. 7. 2020, č.j. 9 C 343/2019 – 402. Po rozšíření žaloby se spor nově týkal i pozemků v katastrálních územích [obec], [obec], [část obce], [obec] u [obec], [část obce], [obec], [obec], [obec] a [anonymizováno]. V dalším průběhu řízení došlo ze strany žalobců opakovaně k částečnému zpětvzetí žaloby, přičemž soud vždy v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby řízení zastavil, když žalovaný s částečnými zpětvzetími žaloby souhlasil. Naposledy bylo o částečném zastavení řízení rozhodnuto usnesením ze dne 5. 3. 2021, č.j. 9 C 343/2019 – 817. Po tomto rozhodnutí se spor týkal pozemků parc. [číslo] v [katastrální uzemí], parc. [číslo] v [katastrální uzemí], parc. [číslo] v [katastrální uzemí], parc. [číslo] v [katastrální uzemí], parc. [číslo] v [katastrální uzemí] v [anonymizováno], parc. [číslo] v [katastrální uzemí], parc. [číslo] v [katastrální uzemí] a parc. [číslo] v [katastrální uzemí]. 2. Žaloba byla odůvodněna tím, že ve výroku II. označeným rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy – Pozemkového úřadu bylo rozhodnuto o restitučním nároku právního předchůdce žalobců [jméno] [celé jméno žalobce], a to tak, že není vlastníkem ideální ½ pozemku parc. [číslo] o výměře 13 456 m2 v kat. úz. [část obce]. Rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, KPÚ pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu pak bylo rozhodnuto, že žalobci nejsou vlastníky každý ideální ¼ pozemků parc. [číslo] o výměře 9 971 m2, parc. [číslo] o výměře 400 m2 a parc. [číslo] o výměře 1 409 m2 v kat. úz. [část obce]. Rozhodnutími bylo dále stanoveno, že oprávněné osoby mají nárok na vydání náhradních pozemků, případně na finanční vyrovnání. Žalobcům jako oprávněným osobám dle § 4 zákona o půdě náleží náhrada dle § 11 a § 11a. Žalovaný eviduje nárok žalobců pouze ve výši 103 643,76 Kč (každý ze žalobců 51 821,88 Kč). Žalovaný nevzal v úvahu, že nevydané pozemky byly v době přechodu na stát určeny k uskutečnění výstavby. Pozemky tak měly být oceněny nikoliv jako zemědělské, ale jako pozemky určené k zastavění. Cena nevydaných pozemků dle znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] celkem činila 4 416 300 Kč, z toho připadá na každého ze žalobců 1/4, tj. částka 1 104 075 Kč. V době podání žaloby v této věci činila aktuální výše nevypořádaného restitučního nároku v případě žalobce 922 165,68 Kč, v případě žalobkyně 941 550,85 Kč. Jejich restituční nárok byl uspokojen v rozsahu 162 524,15 Kč. Žalobci se domáhali vypořádání svého nároku soudní cestou s poukazem na skutečnost, že žalovaný i jeho právní předchůdce postupovali při uspokojování nároku žalobců (jejich právních předchůdců) svévolně a liknavě tak, že ani po 25 letech nebyl jejich restituční nárok vypořádán. O liknavosti a svévoli žalovaného svědčí mimo jiné nepřiměřená doba, po kterou nejsou nároky vypořádány, ale i postup žalovaného, kdy v rozporu s právními předpisy i rozhodovací praxí soudů vyššího stupně odmítá uznat ocenění nároku žalobců v jejich skutečné výši. Žalovaný pravidelně argumentuje tím, že oprávněné osoby se neúčastnily veřejných nabídek, avšak soudy různých stupňů se již opakovaně vyjadřovaly ke skutečnosti, že do těchto nabídek nebyly a nejsou zařazovány takové pozemky, jež by odpovídaly vlastnostem pozemků nevydaných, navíc žalovaný upřednostňoval tzv. úplatné veřejné nabídky a prezentoval je jako nabídky pro oprávněné osoby. Veřejné nabídky nemají takové kvalitativní ani kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta co možná v nejkratší době co nejširšímu okruhu oprávněných osob. Žalovaný sám na dotaz ze dne 13. 11. 2014 uvedl, že průměrná délka období od uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou až do úplného vypořádání nároku oprávněné osoby na náhradu podle zákona o půdě činí 120,14 měsíců (10,01 let) a průměrná délka období od právní moci rozhodnutí [anonymizována dvě slova] do úplného vypořádání nároku oprávněné osoby na náhradu podle zák. o půdě činí 71,05 měsíce (5,92 let). Od uplatnění restitučních nároků žalobců uplynulo do doby podání žaloby téměř 25 let, aniž by tyto nároky byly zcela vypořádány. Již tato samotná skutečnost dokládá, že žalovaný je s vypořádáním restitučních nároků žalobců v dlouhodobém prodlení. Žalovaný vyčíslil restituční nárok žalobců plynoucí z rozhodnutí PÚ 6361/92/1 částkou 38 770,34 Kč (tj. pro každého ze žalobců ve výši 19 385,17 Kč) a nárok plynoucí z rozhodnutí SPÚ 165448 2017 – PM 6361/92 částkou 103 643,76 Kč (tj. pro každého ze žalobců ve výši 51 821,88 Kč). Žalovaný nijak nezohlednil stavební charakter pozemků při rozhodování o jejich vydání či nevydání restituentům, a to i přes žádost žalobců ze dne 15. 12. 2017 o jejich přecenění. Z výše uvedených důvodů byla podána žaloba v této věci. Žalobci pak nesouhlasili s namítanými překážkami převoditelnosti náhradních pozemků, jejich argumentace bude ve vztahu ke konkrétním pozemkům specifikována v další části odůvodnění. 3. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Trval na tom, že restituční nárok žalobců byl z jeho strany oceněn správně. Nesouhlasil s tím, že by jeho postup vůči žalobcům byl liknavý, svévolný či dokonce diskriminační. Žalobcům vznikl jejich nárok až na základě rozhodnutí Státního pozemkového úřadu č. PÚ 6361/92 ze dne 27. 4. 2017, dále zdědili nárok po svém otci dne 18. 12. 2006. Žalobkyni vznikl nárok až na základě řízení o pozůstalosti od 18. 12. 2006. Nelze tak dovodit, že nárok žalobců není vypořádán ani po 25 letech. Žalobci (jejich právní předchůdce) mohli od roku 2001 do roku 2015 uplatnit požadavek na přecenění nevydaných pozemků. V této souvislosti žalovaný namítal promlčení nároku na stanovení jiné výše restitučního nároku z rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy č.j. PÚ 6361/92/1 s tím, že žalobci neměli výhrady k výši restitučního nároku od roku 2006 (právní moc usnesení o dědictví). Žalovaný dále namítal, že požadované náhradní pozemky nejsou k převodu z různých důvodů vhodné (konkrétní překážky převoditelnosti, kterých se žalovaný dovolával, budou uvedeny jednotlivě ve vztahu ke konkrétním pozemkům v další části odůvodnění tohoto rozsudku). 4. Při jednání soudu dne 9. 7. 2021 vzali žalobci žalobu zpět ve vtahu k pozemkům parc. [číslo] v [katastrální uzemí], parc. [číslo] v [katastrální uzemí], parc. [číslo] v [katastrální uzemí] a parc. [číslo] v [katastrální uzemí]. Žalobci dále upřesnili aktuální výši svých neuspokojených nároků, a to poté, kdy byly vydány dosud nepravomocné rozsudky Okresního soudu v Rakovníku a Okresního soudu v Českém Krumlově. Zůstatek nároku žalobců po vydání těchto rozhodnutí činí 673 763,18 Kč (nárok žalobce 327 189,01 Kč a nárok žalobkyně 346 574,17 Kč, rozdíl je způsoben tím, že žalobce zčásti přijal rovněž finanční náhradu). Probíhá rovněž další řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6, které se týká pozemku v hodnotě 237 828 Kč. Pokud by se zohlednilo toto řízení, činil by zůstatek nároku žalobců 435 935,18 Kč. 5. Žalovaný s částečným zpětvzetím žaloby provedeným při jednání soudu dne 9. 7. 2021 souhlasil. Jinak trval na zamítnutí žaloby. Nesporoval, že žalobci jsou oprávněnými osobami, avšak nemají nárok na mimořádné vypořádání jejich nároku v rámci soudního řízení, tedy mimo veřejnou dražbu. Žalovaný trval na tom, že existují překážky převoditelnosti pozemků. Soud by měl zohlednit i to, že část pozemků má význam pro fyzické osoby, kterým slouží jako příjezdová cesta, případně na nich mají své garáže, nebo je užívají jako pastvu. Žalobcům je v podstatě lhostejné, jaký náhradní pozemek jim případně bude přiznán. 6. Vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby provedenému při jednání dne 9. 7. 2021 soud řízení ve vztahu k pozemkům, kterých se zpětvzetí týkalo, zastavil (viz výrok I.). Postupoval přitom podle ust. § 96 o.s.ř. Žalovaný s částečným zpětvzetím žaloby souhlasil. Předmětem sporu tak nadále zůstalo nahrazení projevu vůle ve vztahu k celkem 17 pozemkům (parc. [číslo] v kat. úz. [obec], parc. [číslo] v [katastrální uzemí], parc. [číslo] v [katastrální uzemí], parc. [číslo] v [katastrální uzemí] v [anonymizováno] a parc. [číslo] v [katastrální uzemí]). 7. Soud nejprve řešil otázku, zda jsou dány podmínky, za kterých judikatura připouští, aby se oprávněné osoby domáhaly uspokojení svých nároků podáním žaloby o nahrazení projevu vůle. Přitom soud vycházel z dále uvedených skutkových zjištění. 8. Z rozhodnutí Magistrátu hl.m. Prahy – Pozemkového úřadu ze dne 12. 6. 2001 č.j. PÚ 6361/92/1 (č.l. 17), z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, KPÚ pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, č.j. SPÚ 165448/2017 PM 6361/92, ze dne 27. 4. 2017 (č.l. 21), ve spojení s rozhodnutím Státního pozemkového úřad