19 C 266/2022-11 — Okresní soud v Trutnově

Předmětem řízení je (po částečném zastavení řízení ke zpětvzetí žalobce) nárok žalobce na zaplacení částky 4.200 Kč s úrokem z prodlení z částky 4.200 Kč od 24. 3. 2022 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně. Žaloba byla po částečném zpětvzetí odůvodněna tím, že žalobce se žalovaným uzavřeli dne 23. 4. 2014 smlouvu o úvěru č. 22014-1614, na základě které žalobce poskytnul žalovanému hotovostně peněžní prostředky ve výši 5.000 Kč. Žalovaný uhradil žalobci z poskytnuté sumy ve výši 5.000 Kč dohromady částku ve výši 800 Kč. Ve zbytku, tj. v částce 4.200 Kč žalovaný neuhradil ničeho. Tuto skutečnost žalovaný nikterak nesporuje. Žalobce však připouští, že se v dané věci spolehl převážně na tvrzení žalovaného ohledně výše jeho příjmů a výdajů žalobci sdělených v žádosti o poskytnutí úvěru, což může být v daném případě zhodnoceno jako ne zcela dostatečné ve světle stále přísnějších požadavků zkoumání bonity žadatelů o úvěr. Žalobce proto rekvalifikuje svůj nárok uplatněný původně jako nárok z titulu úvěrové smlouvy na nárok na vydání bezdůvodného obohacení, když současně požaduje úrok z prodlení v zákonné výši ode dne následujícího po dni uskutečnění výzvy k vrácení bezdůvodného obohacení, tedy po dni odeslání předžalobní upomínky ze dne 22. 3. 2022. Žaloba společně s výzvou k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byla žalovanému doručena na adresu jeho trvalého bydliště zapsaného v evidenci obyvatel do vlastních rukou dne 12. 8. 2022. Ve výzvě k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byl žalovaný poučen o tom, že pokud se v dané lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s navrhovaným postupem soudu souhlasí. Žalovaný se k žalobě ani na výzvu nijak nevyjádřil. Žalobce již v žalobě s rozhodnutím bez nařízení jednání výslovně souhlasil. Protože byly splněny podmínky dle ustanovení § 115a o. s. ř., nebylo k projednání věci nařízeno jednání. Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že žalobcem jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla dne 23. 4. 2014 uzavřena smlouva o úvěru. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta téhož dne částka 5.000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy o úvěru, což žalovaný stvrdil svým podpisem na smlouvě. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 13-ti pravidelných měsíčních splátkách ve výši 650 Kč, když první splátka byla splatná 30. den po uzavření smlouvy a každá další splátka vždy 30. den od splatnosti předchozí splátky. Uvedené skutečnosti soud zjistil ze smlouvy o úvěru. Výzvou ze dne 22. 3. 2022, která byla žalovanému odeslána následující den, žalobce žalovaného vyzval k úhradě dluhu z předmětné smlouvy o úvěru ve výši 49.681 Kč. <i>Dle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.</i> <i>Dle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>Dle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.</i> Soud přezkoumal žalobou uplatněný nárok na základě výše citovaných ustanovení. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do nároku na zaplacení částky 4.200 Kč. Sám žalobce si byl vědom toho, že není schopen náležitě doložit, že jeho právní předchůdce před uzavřením smlouvy ověřil úvěruschopnost žalovaného požadovaným způsobem. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků či úpadců. Nesplnění uvedené povinnosti má za následek neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaný byl v řízení nečinný, netvrdil ani neprokázal, že z dlužné jistiny, kterou od právního předchůdce žalobce obdržel, splatil více, než tvrdí žalobce. Proto soud žalobci částku 4.200 Kč přiznal. Soud při svém rozhodování dále postupoval dle závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž se uvádí: Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. V souladu s uvedenými závěry soud uložil žalovanému zaplatit dlužnou jistinu ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud vzal v úvahu, že jistina byla splatná dne 18. 5. 2015 a žalovaný měl dostatek času na vrácení částky 4.200 Kč. V souladu s výše citovanými závěry vyjádřenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu pak soud nepřiznal žalobci úrok z prodlení ve výši odpovídající vyhlášce [číslo] Sb. V této části proto soud žalobu zamítl (výrok II). Výrok o nákladech řízení se opírá o § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl ve věci převážně neúspěšný, když původně nárokoval částku v celkové výši 10.300 Kč. Žalovanému proto vznikl nárok na jeho úspěchu ve věci odpovídající část vynaložených nákladů řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo náhradu nákladů řízení. Lhůta k plnění byla ve výroku I. stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal důvody pro delší lhůtu k plnění či k rozhodnutí o splátkách.