109 C 15/2020-204 — Okresní soud v Trutnově

1. Žalobou podanou dne 28. 4. 2020 a upřesněnou podáním ze dne 5. 5. 2020 se žalobce domáhal po žalované a [jméno] [příjmení], narozeném 16. 7. 1937, zaplacení ve výroku I. uvedené částky s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. [insolvenční spisová značka] ze dne 4. května 2015 zjistil úpadek dlužníků [jméno] [příjmení], RČ [číslo], a [jméno] [příjmení], RČ [číslo], obou bytem [obec a číslo] (dále„ dlužníci“) a povolil řešit jejich úpadek oddlužením. Současně ustanovil žalobce insolvenčním správcem. Žalovaní jako plátci uzavřeli s dlužníky jako příjemci dne 14. srpna 2015 smlouvu o důchodu, ve které se žalovaní společně a nerozdílně zavázali, že budou [jméno] [příjmení], své dceři, a [jméno] [příjmení], svému zeťovi, platit po dobu trvání již schváleného oddlužení pravidelné měsíční dávky (důchod) ve výši 35 000 Kč, splatné k poslednímu dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem rozhodnutí soudu. Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. [insolvenční spisová značka] ze dne 1. září 2015 schválil oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře. Podle § 407 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon („ IZ“) účinky schválení oddlužení nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o schválení oddlužení v insolvenčním rejstříku. Rozhodnutí bylo zveřejněno ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku dne 1. září 2015. Dlužníci neplnili splátkový kalendář tak, jak předpokládá insolvenční zákon. Proto Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. [insolvenční spisová značka] ze dne 24. února 2020 zrušil schválené oddlužení dlužníků a na jejich majetek prohlásil konkurs. Podle § 245 IZ účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku. Rozhodnutí bylo zveřejněno ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku dne 24. února 2020. Ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 IZ je osobou oprávněnou k podání žaloby k vymožení nároku dlužníků, který se týká majetkové podstaty, po prohlášení konkursu pouze insolvenční správce. Žalovaní byli povinni dle smlouvy o důchodu platit pravidelné dávky důchodu, což ovšem žalovaní nečinili a důchodové dávky dlužníkům neplatili. Nárok dlužníků vůči žalovaným z titulu smlouvy o důchodu je zapsán v soupisu majetkové podstaty dlužníků. Za období trvání účinků schváleného oddlužení v období od září 2015 do února 2020 měli žalovaní zaplatit dlužníkům celkem 35 000 Kč x 53 měsíců, tj. 1 855 000 Kč. V tomto řízení se žalobce domáhal zaplacení 34 dávek důchodu po 35 000 Kč splatných v době od 30. 4. 2017 do 31. 1. 2020. Dále se domáhal úroku z prodlení z jednotlivých dávek vždy ode dne následujícího po jejich splatnosti do zaplacení. 2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Předně poukázala na skutečnost, že dne 24. 2. 2020 došlo bez dalšího k zániku práv a povinností ze smlouvy o důchodu, o kterou žalobce opírá svůj žalobní nárok, neboť dle článku V. uvedené smlouvy tato zaniká rozhodnutím insolvenčního soudu o zrušení oddlužení a prohlášením konkurzu na majetek dlužníků. Žalovaná navíc od smlouvy o důchodu odstoupila v dubnu 2017, když jí její finanční situace již neumožňovala na oddlužení dlužníků přispívat smluvenou částkou. Odstoupení od smlouvy o důchodu předala oběma dlužníkům. Jejím úmyslem nebylo nikdy poškodit věřitele v insolvenčním řízení nebo neuhradit částku, kterou přislíbila, avšak nelze po ní spravedlivě požadovat platit žalovanou částku za situace, kdy jí její finanční situace dlouhodobě a prokazatelně neumožňuje do majetkové podstaty dlužníků žalovanou částku hradit. Ostatně od září 2015 do března 2017 svůj závazek společně s žalovaným hradila řádně. V roce 2017 se však pro ni stala situace již neudržitelnou. Žalovaná je zcela nemajetná, v důchodu a trpí zdravotními problémy. Vzhledem k její bonitě a základnímu smyslu insolvenčního zákona, který je postaven na tom, že oddlužení má být plněno zásadně a primárně z příjmů dlužníka, kterých má dosahovat výkonem pracovní či jiné obdobné činnosti, nikoli dary, považovala žalovaná podanou žalobu za domáhání se práva v rozporu s dobrými mravy. Zásadní však je skutečnost, že odstoupením od smlouvy, které učinila v dubnu 2017, došlo k zániku smlouvy o důchodu s účinky minimálně vůči ní. Odstoupení od smlouvy ze dne 3. 4. 2017 předala jako dárce oběma dlužníkům jako obdarovaným. 3. Ve vztahu k [jméno] [celé jméno původního účastníka] bylo řízení zastaveno usnesením ze dne 19. 5. 2022, č. j. 109 C 15/2020 – 153, které nabylo právní moci dne 7. 6. 2022. Důvodem bylo jeho úmrtí a skutečnost, že zanechal majetek bez hodnoty nebo jen majetek nepatrné hodnoty. 4. Žalovaná v dalším průběhu řízení svoji argumentaci ve věci dále doplnila. Smlouva o důchodu, kterou uzavřela spolu se svým manželem a dlužníky dne 14. 8. 2015, je ve skutečnosti svým obsahem smlouvou darovací. Z podrobného gramatického výkladu uvedené smlouvy totiž lze dovodit, že úmyslem účastníků smlouvy bylo darovat dlužníkům - obdarovaným, každý měsíc ve smlouvě uvedenou finanční částku, která dlužníkům umožní navýšit jejich měsíční splátky oddlužení tak, aby splnili podmínky oddlužení a svým věřitelům v průběhu 5 let uhradili své dluhy v minimální výši 30 %. Je zjevné, že úmyslem účastníků nebylo poskytování důchodu či renty dlužníkům, ale časově omezený finanční dar rozložený do pravidelných měsíčních splátek za podmínek stanovených uvedenou smlouvou. Ostatně i z obsahu písemného odstoupení od smlouvy lze dovodit, že smluvní strany právní jednání od počátku chápaly jako poskytnutí daru, nikoliv jako poskytnutí důchodu. Právní jednání je třeba posuzovat podle jeho obsahu a vůle účastníků a nikoli podle názvu, který účastníci právnímu jednání přidělí. Žalovaná tak měla za to, že soud by měl předmětnou smlouvu posuzovat jako smlouvu darovací. Podle § 2059 občanského zákoníku platí, že zavázal-li se dárce odevzdat dar po uzavření smlouvy, může od smlouvy odstoupit a odevzdání daru odepřít, změní-li se po uzavření smlouvy okolnosti do té míry, že by plnění podle smlouvy vážně ohrozilo dárcovu výživu nebo plnění dárcovy vyživovací povinnosti. Odevzdal-li již dárce část daru, může od smlouvy odstoupit jen ohledně toho, co dosud nesplnil. Jestliže se dárce poté, co uzavře s obdarovaným darovací smlouvu, vinou změny okolností dostane do situace, že by nebyl schopen se živit či plnit vyživovací povinnost, může od darovací smlouvy odstoupit. Důvodem, pro který žalovaná od předmětné smlouvy odstoupila, byla reakce na nepředvídatelnou změnu okolností, která na její straně nastala. Dostala se do zdravotních problémů, tím také do finanční tísně, kdy řešila úhradu svých tehdejších závazků a dalším poskytováním daru by byla ohrožena na vlastní výživě. Po zralé úvaze se tedy rozhodla odstoupit od té části daru, který zatím neposkytla a měla jej poskytnout v budoucnu. Ostatně shora uvedené bylo v odstoupení od smlouvy také uvedeno jako důvod odstoupení. Účinky odstoupení od smlouvy nastaly dne 3. 4. 2017, kdy odstoupení od smlouvy podepsala a smluvním stranám osobně doručila (smluvní strany žily v tu dobu v jedné domácnosti). Nebylo povinností žalované uvedené odstoupení od smlouvy doručovat také insolvenčnímu soudu či insolvenčnímu správci dlužníků, ostatně žalované nemá v insolvenci dlužníků žádné procesní postavení a tedy nemá ani žádný titul, na základě kterého by mohla s insolvenčním soudem či insolvenčním správcem ve věci insolvence dlužníků jakkoliv komunikovat. Pokud by soud přesto dospěl k závěru, že předmětná smlouva je smlouvou o důchodu, bylo by třeba odstoupení od smlouvy posoudit jako výpověď smlouvy dle ust. § 1999 odst. 1 občanského zákoníku, v němž je uvedeno:„ Zavazuje-li smlouva ujednaná na dobu neurčitou alespoň jednu stranu k nepřetržité nebo opakované činnosti, anebo zavazuje-li alespoň jednu stranu takovou činnost strpět, lze závazek zrušit ke konci kalendářního čtvrtletí výpovědí podanou alespoň tři měsíce předem.“ Platnost takové výpovědi (ve vztahu k předchozí úpravě, která je však obdobná jako úprava současná) posuzoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2472/2015, kde žalobkyně (příjemkyně důchodu) namítala, že povaha smlouvy o důchodu, v níž bylo sjednáno pobírání důchodu po dobu trvání invalidity příjemkyně důchodu, vylučuje, aby byla ve smyslu ust. § 582 odst. 1 obč. zák. jednostranně vypovězena. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud si smluvní strany ohledně výpovědi neujednaly ničeho, bylo možné smlouvu o důchodu jednostranně vypovědět bez udání důvodů dle ust. § 582 odst. 1 obč. zák. Jestliže je sjednána smlouva na dobu neurčitou, jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost a nevyplývá-li ze zákona nebo ze smlouvy způsob její výpovědi, lze podle Nejvyššího soudu smlouvu vypovědět ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí (ust. § 582 odst. 1 obč. zák.). Podle ust. § 582 odst. 2 obč. zák. je však výpověď neúčinná ohledně záv