Okresní soud v Trutnově 115 C 16/2026-102 – Náklady řízení

Žalobou podanou dne 2.12.2025 u Okresního soudu v Prostějově se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 90 908 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 90 908 Kč od 22. 7. 2025 do zaplacení, částky 11 688,04 Kč, úroku ve výši 78,09 % ročně z částky 73 583,06 Kč od 22. 7. 2025 do 13. 8. 2025 ve výši 3 511,41 Kč a dále úroku ve výši 12 % ročně z částky 73 583,06 Kč od 14. 8. 2025 do zaplacení, nejdéle do okamžiku, kdy celková výše tohoto úroku za dobu od 22. 7. 2025 dosáhne částky 295 430 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že účastnice uzavřely dne 13.11.2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 9103360798. Na jejím základě žalobkyně poskytla žalované částku 75 000 Kč, kterou převedla na účet označený žalovanou. Žalovaná se zavázala úvěr splatit ve 48 měsíčních splátkách po 5 845 Kč při sjednané zápůjční úrokové sazbě 78,09 % ročně. Podrobné podmínky splácení byly uvedeny ve smlouvě, oznámení o schválení úvěru a splátkovém kalendáři.2. Podle tvrzení žalobkyně žalovaná své smluvní povinnosti řádně neplnila. Do rozhodného dne uhradila celkem 29 225 Kč (5 x 5 845 Kč). Žalobkyně proto úvěr dne zesplatnila a vyčíslila dlužnou „novou jistinu“ částkou 90 908 Kč, z níž částka 73 583,06 Kč představovala dosud nesplacenou původní jistinu a zbylé částky uvedené ve výroku shora příslušenství.3. K posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů o příjmu, informativních výpisů z bankovního účtu, údajů z registrů NRKI a SOLUS, formuláře hodnocení klienta a prohlášení žalované. Podle hodnocení klienta činil čistý měsíční příjem žalované 18 227 Kč, její měsíční náklady 9 581 Kč a volné prostředky po odečtení rezervy 1 000 Kč částku 7 646 Kč. Náklady byly tvořeny zejména částkou životního minima 4 860 Kč a žalovanou uvedenými náklady na bydlení 4 621 Kč. Žalovaná neuvedla vyživovací povinnost ani další úvěrové závazky.4. Žalobkyně dále uvedla, že ověřila totožnost žalované, její zaměstnání a příjem, insolvenční rejstřík, platnost dokladu totožnosti a úvěrovou historii v registrech NRKI a SOLUS. Na základě získaných údajů provedla interní scoring, podle něhož bylo možné úvěr poskytnout. Zdůraznila, že žalovaná podepsala prohlášení o pravdivosti a úplnosti poskytnutých informací, o neexistenci splatných dluhů a o své schopnosti úvěr řádně splácet.5. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k jednání se bez řádné omluvy nedostavila.6. Soud provedl dokazování zejména smlouvou o úvěru č. 9103360798, oznámením o schválení úvěru a splátkovým kalendářem, předsmluvním formulářem, dokladem o vyplacení úvěru, přehledem plateb žalované, výzvou upozorňující na možnost zesplatnění, oznámením o zesplatnění, předžalobní výzvou, formulářem hodnocení klienta, prohlášením klienta, kopií dokladu totožnosti, výpisy z registrů NRKI a SOLUS, přihláškou do pojištění a informativními výpisy z bankovního účtu.7. Z oznámení žalobkyně ze dne 20. 7. 2025 soud zjistil, že v důsledku prodlení žalované s úhradou splátky po dobu 65 dnů došlo téhož dne k zesplatnění úvěru ze smlouvy č. 9103360798. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částky 90 908 Kč, sestávající z dlužné původní jistiny 73 583,06 Kč, přirostlého úroku 14 295,90 Kč, smluvních pokut 998 Kč, náhrady nákladů 600 Kč a pojistného 1 432 Kč, a upozornila ji na další smluvní pokutu 0,1 % denně, úrok z prodlení, pokračující smluvní úročení, možnost soudního vymáhání a zápisu dluhu do registru SOLUS.8. Z provedených důkazů soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalované částku 75 000 Kč, přičemž žalovaná na tuto pohledávku uhradila celkem 29 225 Kč. Nevrácená část poskytnutých peněžních prostředků tak činí 45 775 Kč. Současně se soud zabýval otázkou, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně sice doložila výpis z bankovního účtu žalované, z něhož vyplývá, že na účet byly v období srpen až listopad 2024 pravidelně poukazovány částky ve výši přibližně 18 000 Kč měsíčně od zaměstnavatele , právnická osoba, , a dále provedla dotazy do příslušných registrů. Předložený výpis však nebyl kompletním výpisem z účtu za předcházející měsíce, nýbrž pouze filtrovaným přehledem příchozích plateb v určité výši. Z takového podkladu bylo možné ověřit existenci příjmů žalované, nikoliv však její celkovou finanční situaci, zejména strukturu a výši pravidelných výdajů, případné další závazky hrazené z účtu, četnost čerpání úvěrových produktů či skutečný disponibilní zůstatek po úhradě běžných životních nákladů. Soud přitom shledal, že údaj o celkových měsíčních výdajích ve výši 9 581 Kč vycházel toliko z údajů uvedených žalovanou v žádosti o úvěr, aniž by žalobkyně doložila jejich odpovídající ověření. Jestliže žalovaná vykázala čistý měsíční příjem 18 227 Kč a náklady na bydlení ve výši pouze 4 621 Kč, aniž byly zjišťovány či ověřovány další skutečné platby z účtu, nelze takové posouzení považovat za dostatečně pečlivé. Soud proto uzavírá, že žalobkyně sice ověřovala existenci pravidelného příjmu žalované, avšak neprovedla dostatečný a kvalifikovaný přezkum její schopnosti úvěr splácet, neboť nezískala spolehlivé informace o skutečné výdajové stránce jejího rozpočtu a její celkové ekonomické situaci.9. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Posuzovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně jednala jako podnikatelka a žalovaná mimo rámec své podnikatelské činnosti.11. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru. Posuzuje zejména schopnost spotřebitele hradit sjednané splátky porovnáním jeho příjmů a výdajů a s přihlédnutím k jeho závazkům a způsobu plnění dosavadních dluhů. Úvěr smí poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele jej splácet.12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva neplatná, poskytne-li poskytovatel úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Při sporu o tuto dobu ji soud podle § 87 odst. 2 určí s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.13. Při výkladu uvedených ustanovení soud vyšel z toho, že odpovědnost za řádné posouzení úvěruschopnosti nese poskytovatel. Nestačí bez dalšího převzít neověřené prohlášení spotřebitele o jeho poměrech ani založit závěr pouze na interním scoringu. Údaje o příjmech, výdajích a závazcích musí být podle povahy konkrétního úvěru přiměřeně ověřeny a objektivně podloženy. Tento závěr odpovídá zejména rozsudkům Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 2981/2022 a 33 Cdo 1017/2024.14. V projednávané věci žalobkyně řádné posouzení úvěruschopnosti neprokázala. Ověření příjmu žalované samo o sobě nepostačovalo, jestliže výdajová stránka jejího rozpočtu byla založena převážně na neověřeném prohlášení. Částka životního minima podle zákona č. 110/2006 Sb. představuje zákonnou minimální hranici příjmů k zajištění základních osobních potřeb; není sama o sobě individualizovaným a ověřeným údajem o skutečných spotřebitelských výdajích konkrétní osoby. Náklady na bydlení 4 621 Kč žalobkyně podle vlastního vyjádření žádným dokladem neověřila. Kontrola registrů, insolvenčního rejstříku, platnosti dokladu totožnosti či politické exponovanosti tyto nedostatky nenahrazuje. Ani interní scoring nemohl založit spolehlivý závěr o úvěruschopnosti, vycházel-li z neúplných nebo neověřených vstupních údajů. Sjednání pojištění schopnosti splácet rovněž neprokazuje schopnost úvěr splácet; jde pouze o doplňkový produkt kryjící vymezená rizika za smluvených podmínek.15. Důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet vyplývaly i z údajů, které uvedla sama žalobkyně. Podle jejího výpočtu měla žalovaná po odečtení deklarovaných výdajů a rezervy k dispozici 7 646 Kč měsíčně. Po odečtení smluvní splátky 5 845 Kč jí zbývala částka pouze 1 801 Kč. Takto úzká rozpočtová rezerva při dlouhodobém závazku na 48 měsíců, vysoké ceně úvěru a absenci spolehlivě ověřených skutečných výdajů neumožňovala uzavřít, že o schopnosti žalované úvěr splácet nejsou důvodné pochybnosti. Na tom nic nemění prohlášení žalované o pravdivosti údajů. Povinnost spotřebitele poskytovat pravdivé a úplné informace nepřenáší zákonnou odpovědnost za posouzení úvěruschopnosti z poskytovatele na spotřebitele. Nebylo navíc prokázáno, že by žalovaná údaje úmyslně zkreslila způsobem, který žalobkyně při vynaložení odborné péče nemohla zjistit. Obecné zásady poctivosti, právní jistoty a závaznosti smluv ani zásada, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání, nemohou vyloučit použití zvláštní kogentní úpravy ochrany spotřebitele.16. Soud proto uzavřel, že žalobkyně poskytla úvěr za situace, kdy při řádném a úplném posouzení existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Smlouva je proto podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a soud k této neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti.17. Soud nepřehlédl, že samotné pochybení poskytovatele při prověřování úvěruschopnosti nevede bez dalšího k neplatnosti smlouvy; podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 musí být současně postaveno najisto, že již při uzavření smlouvy existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Tato podmínka byla v projednávané věci splněna. Žalovaná měla podle údajů žalobkyně čistý měsíční příjem 18 227 Kč a po odečtení deklarovaných výdajů a rezervy 1 000 Kč jí zbývalo 7 646 Kč. Smluvní splátka 5 845 Kč spotřebovala přibližně 76 % těchto volných prostředků, takže žalované zbývalo pouze 1 801 Kč měsíčně. Takto úzká rozpočtová rezerva při závazku sjednaném na 48 měsíců, úrokové sazbě 78,09 % ročně a neověřených skutečných výdajích neposkytovala dostatečný prostor pro běžné kolísání příjmů ani vznik nepravidelných nezbytných výdajů. Důvodné pochybnosti proto nevyplývaly pouze z nedostatků procesu prověřování, ale také z finančních údajů, které měla žalobkyně při uzavření smlouvy k dispozici. Tento závěr podpůrně potvrzuje skutečnost, že žalovaná přestala úvěr řádně splácet již po pěti měsíčních splátkách; tato pozdější okolnost však nebyla samostatným důvodem posouzení její úvěruschopnosti. Na uvedeném nic nemění ani prohlášení žalované o pravdivosti poskytnutých údajů, neboť odpovědnost za řádné posouzení úvěruschopnosti nese poskytovatel. Důsledkem neplatnosti smlouvy je povinnost žalované vrátit pouze dosud nevrácenou část poskytnuté jistiny. Žalobkyně poskytla žalované 75 000 Kč a žalovaná uhradila 29 225 Kč, takže zbývá 45 775 Kč, kterou soud žalobkyni přiznal výrokem I.18. Žalobkyně naopak nemá nárok na plnění založené neplatnou smlouvou, zejména na kapitalizované smluvní úroky, smluvní pokuty, poplatky, pojistné ani další sjednané platby. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v tomto směru zvláštní vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 může poskytovatel požadovat pouze nesplacenou jistinu; zákonný úrok z prodlení mu vznikne až tehdy, dostane-li se spotřebitel do prodlení s vrácením jistiny v době přiměřené jeho možnostem. Samotná výzva věřitele ani smluvní zesplatnění prodlení z neplatné smlouvy nezakládají.19. Soud proto výrokem II zamítl žalobu co do částky 45 133 Kč, představující rozdíl mezi požadovanou „novou jistinou“ 90 908 Kč a přiznanou nesplacenou jistinou 45 775 Kč, dále co do částky 11 688,04 Kč, vyčísleného úroku 3 511,41 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 90 908 Kč od 22. 7. 2025 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 12 % ročně z částky 73 583,06 Kč od 14. 8. 2025 do zaplacení, nejdéle do dosažení částky 295 430 Kč.20. Při určení doby k vrácení jistiny soud vycházel z § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3315/2023 nelze tuto otázku mechanicky posoudit jen podle § 160 odst. 1 o. s. ř.; rozhodující jsou reálné příjmové, sociální a majetkové poměry spotřebitele. Žalovaná byla v řízení nečinná. Z provedených důkazů současně nevyplynula konkrétní okolnost odůvodňující delší dobu nebo splátky. Za této důkazní situace soud určil dobu k vrácení částky 45 775 Kč tak, že má být zaplacena do tří dnů od právní moci rozsudku.21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně požadovala na jistině a vyčíslených vedlejších nárocích nejméně 106 107,45 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 45 775 Kč. Převážně úspěšná tak byla žalovaná. Protože jí však podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, jak je uvedeno ve výroku III.