16 C 8/2019-13 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal zrušení vyživovací povinnosti, která mu byla naposledy stanovena vůči tehdy ještě nezletilému žalovanému rozsudkem zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 P 27/2006 – 45, a to ve výši 4 500 Kč měsíčně. 2. Žalobce svůj návrh odůvodnil tím, že od roku 2015 je v insolvenčním řízení a jeho životní úroveň je nízká. Syn – žalovaný – už s ním již dva roky nekomunikuje a není v kontaktu ani s jinými osobami z otcovy rodiny. Pouze z doslechu a z vlastního pátrání se tak žalobce dozvěděl, že žalovaný již úspěšně dokončil učiliště v oboru elektro. V tomto oboru však nepracuje, našel si práci v restauraci, kde si vydělá více. Již údajně našetřil i na vlastní automobil. Dle žalobce je tak zjevné, že žalovaný se dokáže živit sám. Žalobce dále doplnil, že nevlastní žádnou nemovitost, automobil či jiný majetek vyšší hodnoty. Vyživovací povinnost k jinému dítěti nemá, ale finančně vypomáhá své matce, která je v důchodu. 3. Usnesením tohoto soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 16 C 8/2019 – 9, byl dle § 114a odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), žalovaný vyzván, aby se k věci vyjádřil, načež žalovaný ve svém podání ze dne [datum], které došlo soudu dne [datum], výslovně uznal nárok žalobce na zrušení vyživovací povinnosti, a to bez výhrad. 4. Podle § 153a odst. 1, odst. 2, odst. 4 o.s.ř., platí, že uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání. 5. Vzhledem k tomu, že žalovaný výslovně uznal uplatněný nárok, zjišťoval soud, zda jsou dále naplněny i další předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, zejména pak, zda povaha projednávané věci dle citovaného § 153a odst. 2 o.s.ř. rozhodnutí formou rozsudku pro uznání nevylučuje. 6. V posuzovaném případě je soud toho názoru, že povaha věci, tj. uplatněný nárok na zrušení vyživovací povinnosti vůči zletilému, umožňuje, aby si účastníci svá vzájemná práva a povinnosti upravili dle své vůle. Povaha věci tedy umožňuje, aby řízení skončilo schválením soudního smíru, což rovněž umožňuje i rozhodnutí formou rozsudku pro uznání. Účastníci v tomto řízení disponují řízením a jeho předmětem. Do nabytí zletilosti oprávněného k výživnému nelze formou rozsudku pro uznání rozhodovat (viz § 25 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů), nicméně poté je již čistě na jeho vůli, jak se svým nárokem naloží. Uznání nároku žalobce na zrušení vyživovací povinnosti je dispozičním úkonem žalovaného, jehož učinění povaha věci nevylučuje. Protože tedy soud dospěl k závěru, že v předmětné věci mohl být schválen smír ve znění žalobou navrhovaném, neboť není v rozporu s právními předpisy (§ 99 odst. 2 o.s.ř.), bylo proto žalobě výrokem I. vyhověno rozsudkem pro uznání. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II., a to dle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl sice v řízení zcela úspěšný, nicméně žádné náklady řízení mu nevznikly, neboť žalovaný uznal jeho nárok již na výzvu soudu k vyjádření. Z tohoto důvodu bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.