22 C 257/2021-70 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), a proto soud uvádí pouze stručný popis předmětu řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 2. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou soudu dne 26. 3. 2021 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky v celkové výši 5 200 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne 22. 2. 2015 s právním předchůdcem žalobkyně (společností [právnická osoba], [IČO]) smlouvu úvěru č. [anonymizováno], prostřednictvím webového rozhraní na stránkách [webová adresa], na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalovanému částku ve výši 2 200 Kč, zaslanou na bankovní účet žalovaného. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 682 Kč v dohodnutých splátkách do 11. 1. 2016, což neučinil, když na poskytnutou částku neuhradil přes výzvy žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce, ničeho. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení dlužné jistiny 2 200 Kč, sjednaného úroku 2 440 Kč, sestávajícího z úroku 640 Kč a dále z poplatků za prodlení v celkové výši 1 800 Kč, a dále jednorázové smluvní pokuty ve výši 3 000 Kč za to, že žalovaný do termínu splatnosti neuhradil svůj závazek vyplývající z uzavřené smlouvy o úvěru, přičemž právní předchůdce postoupil svou pohledávku za žalovaným žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 12. 7. 2018. 3. Žalovaný zůstal po celou dobu neaktivní a k jednání se nedostavil. K jednání se nedostavila ani žalobkyně, která požádala soud o projednání věci ve své nepřítomnosti, čímž se vzdala dobrodiní poučení nedostatcích žaloby a jejího doložení ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.”, přičemž z nařízení jednání přes její souhlas ve smyslu § 115a o. s. ř. muselo být žalobkyni zřejmé, že soud nepokládá v této věci v zásadě za možné rozhodnout jen na základě předložených listin. Po skutkové stránce soud zjistil, že osoba disponující osobními údaji žalovaného a číslem jeho bankovního účtu elektronicky jednala s právním předchůdcem žalobkyně o uzavření smlouvy, když na základě těchto jednání byla žalovanému dočasně poskytnuta částka 2 200 Kč, a to aniž by bylo řádně a s náležitou péčí zjišťováno, zda dotyčná osoba anebo žalovaný je schopen poskytnutou částku jako úvěr splácet. Na účet žalovaného byla právním předchůdcem žalobkyně zaslána částka 2 200 Kč, která byla na účet žalovaného připsána 22. 2. 2015. Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni o čemž žalovaný informován přípisem ze dne 12. 7. 2018. Žalovaný byl předžalobní výzvou ze dne 11. 3. 2021 vyzván k zaplacení, resp. vrácení, dlužné částky, a to do 19. 3. 2021, když výzva obsahovala dostatečnou identifikaci platby, aby tato mohla být na účtu žalovaného ztotožněna s poskytnutou částkou. 4. Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že s žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva, tak v této části se žalobkyni svá tvrzení prokázat nepodařilo. V žalobkyní navržených a soudem provedených listinných důkazech sice je obsažen text obsahově odpovídající tvrzením žalobkyně, z těchto listin však nevyplývá, že by tyto byly žalovanému známy a písemně akceptovány, resp. že by na nich, případně na jiném akceptačním písemném projevu vůle žalovaného, byl připojen její elektronický podpis (§ 562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), anebo podpis prostý, když za takový projev vůle nelze dle názoru soudu považovat sdělení identifikačních údajů žalovaného, popřípadě dalších neověřených údajů, když taková dispozice neznamená nutně projev vůle právě žalovaného a především neidentifikuje projev vůle právě s předloženým textem smlouvy. Takovým projevem vůle žalovaného pak není dle názoru soudu ani žalobkyně provedené označení platby variabilním symbolem ve shodě s úvěrovou smlouvou. Za této situace soud uzavřel, že z těchto listin nelze zjistit, že by mezi žalobkyní a žalovaným skutečně byla uzavřena smlouva ve znění předloženém žalobkyní. Z tohoto důvodu žalobkyně neunesla svá břemena tvrdit a prokazovat skutečnosti rozhodné pro soudní rozhodnutí, kterýžto stav mohl být zvrácen po poučení soudu poskytnutém při jednání dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Žalobkyně se však k jednání soudu po včasné omluvě nedostavila, čímž naprosto rezignovala na dobrodiní soudem poskytovaných poučení, a jde proto jen k její tíži, že jí příslušná poučení poskytnuta být nemohla. 5. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 o. z.). Vztah mezi účastníky posoudil jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.). Ochuzenou (žalobkyní) byla bez právního důvodu přenechána obohacenému (žalovanému) věc určená podle druhu (poskytnutá částka), k jejímuž vrácení byl žalovaný vyzván (§ 1958 o. z.) do dne 19. 3. 2021. Dnem následujícím po uplynutí lhůty stanovené žalobkyní ve výzvě k plnění se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení). Smlouvou o postoupení pohledávek byla tato pohledávka postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.). Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni vedle dlužné jistiny (2 200 Kč) i úrok z prodlení dle nařízení z dlužné jistiny od prvního dne prodlení až do zaplacení a ve zbytku žalované nároky sestávající z jistiny neodůvodněné bezdůvodným obohacením, smluvní pokuty, a příslušenství mimo prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, zamítl. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal žalovanému, jenž byl v řízení převážně úspěšný (při zohlednění příslušenství vyčísleného k datu rozhodnutí), nárok na náhradu nákladů řízení, neboť mu vzhledem k jeho neaktivitě v souvislosti s řízením zjevně žádné náklady nevznikly. 7. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.