22 C 314/2021-68 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), a proto soud uvádí pouze stručný popis předmětu řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 2. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky uvedené ve výrokové části tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplacené půjčky poskytnuté právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] žalovanému na základě Smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 18. 9. 2004, podle níž byla žalovanému poskytnuta půjčka ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a zavázal se částku vrátit ve výši 16 640 Kč (půjčka ve výši 10 000 Kč, souhrnný poplatek ve výši 6 640 Kč), když půjčka měla být splácena v hotovosti v 52 pravidelných týdenních splátkách po 320 Kč, splácených v hotovosti, když však žalovaný zaplatil pouze 1 050 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 a 24. 8. 2018 byla pohledávka postoupena žalobkyni, což bylo oznámeno žalovanému, po kterém žalobkyně nárokuje částku odpovídající poskytnuté jistině, jak jí byl dluh postoupen po započítání provedených plateb na úrok, dlužnou část souhrnného poplatku jako úrok ve výši 5 590 Kč, a zákonný úrok z prodlení od 2. 7. 2015. 3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil. 4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, že společnost [právnická osoba] (dále též jen„ [anonymizováno]“) uzavřela s žalovaným dne 18. 9. 2004 písemně smlouvu o půjčce, na základě které poskytla žalovanému částku 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 6 640 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit původní věřitelce půjčenou částku spolu s poplatkem, tj. celkem 16 640 Kč, v 52 pravidelných týdenních splátkách po 320 Kč, splácených v hotovosti, první splátka byla splatná 7. den od uzavření smlouvy. Součástí smlouvy byly smluvní podmínky, ve kterých bylo mimo jiné sjednáno, že v případě nezaplacení splátky včas má [anonymizováno] právo požadovat uhrazení celé zbývající dlužné částky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 a 24. 8. 2018 byla pohledávka postoupena žalobkyni, žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky oznámila. Na pohledávku bylo žalovaným zaplaceno 1 050 Kč, a dále již ničeho, když žalovaný neuvedl ani neprokázal, že by na žalované nároku uhradil více, a to přes výzvu žalobkyně před podáním žaloby ze dne 12. 4. 2021, kterou vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné pohledávky identifikované s podepsanou smlouvou do 21. 4. 2021. Dle časových řad ARAD vedených ČNB nepřesahovaly úroky spotřebitelských úroků v daném období 16 % ročně. 5. Pro posouzení vztahu mezi účastníky a další úvahy soud postupoval podle úpravy účinné do 31. 12. 2013, a to s ohledem na okamžiku vzniku právního poměru mezi účastníky před tímto datem. 6. Podle § 657 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ obč. zák.“, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 7. Podle § 658 odst. 1 obč. zák., při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. 8. Podle § 3 odst. 1 obč. zák., výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. 9. Podle § 39 obč. zák., neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 10. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí 21 Cdo 1484/2004 z 15. 12. 2004 dospěl k závěru, že:„ občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Rovněž u dohody o úrocích při peněžité půjčce totiž platí ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Požadavek na nepřiměřené smluvní úroky současně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu lichvy, a to za předpokladu, že jde (má jít) o plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a že věřitel přitom zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení dlužníka (srov. § 253 trestního zákona) Dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná (§ 39 obč. zák.), když je v rozporu se zákonem. 11. V dané věci soud dospěl k závěru, že sjednaná výše úroků ve smlouvě o půjčce byla v rozporu s dobrými mravy, vycházel soud zejména ze skutečnosti, že je poměrně nejasné, co částka označená jako„ souhrnný poplatek“ ve skutečnosti představuje, a je proto nutné jej právně hodnotit jako cenu půjčky - úrok. Z těchto závěrů pak lze dovozovat, že půjčka byla sjednána se sjednáním úroků z půjčené částky ve výši přes 60 % ročně, a to bez bližšího odůvodnění výše tohoto úroku. Dále má soud za to, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce by bylo takové jednání věřitele, které by vedlo k sjednání úroků s přiměřenou výší a to i v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Soudy ve své rozhodovací praxi pak dovodily, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. 12. Soud pro další závěry vycházel z toho, že je obecně známé, že výše úroků u krátkodobých spotřebitelských úvěrů v zásadě nepřesahovala v době uzavření smluv 20 % ročně, resp. dle časových řad ARAD ČNB 16 %. V projednávané dohodnutá výše úroků (ve výši přes 60 % ročně) podstatně přesahuje horní hranici této obvyklé úrokové míry, což vede soud k závěru, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné. 13. Podle ustanovení § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. 14. Soud v daném případě dospěl k závěru, že ujednání o úrocích s ohledem na formulaci celé smlouvy a její podobu nelze oddělit od ostatního obsahu a je třeba mít za to, že neplatnou je celá smlouva. 15. S ohledem na to, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný převzal částku 10 000 Kč a z této částky uhradil pouze 1 050 Kč, má soud za to, že je třeba dospět k závěru, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve zbytku poskytnutých částek. 16. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. 17. Žalovaný přijal plnění z neplatného právního úkonu, svou povinnost toto plnění vydat v částce 8 950 Kč nesplnil a v této částce soud shledal podanou žalobu důvodnou, ve zbytku pak byla žaloba s ohledem na shora uvedené závěry jako nedůvodná zamítnuta. 18. Pokud jde o příslušenství, soud s ohledem na neplatnost celé smlouvy dospěl k závěru, že nebyla sjednána lhůta splatnosti ze strany žalovaného a žalovaný tak byl povinen plnit až na výzvu žalobkyně k plnění. V tomto konkrétním případě bylo zjištěno, že výzva k plnění byla žalovanému doručena a podle této výzvy měl zaplatit dlužnou částku do 21. 4. 2021, a protože tak neučinil, ocitl se dne 22. 4. 2021 v prodlení s plněním dlužné částky, a proto soud přiznal žalobkyni od tohoto dne zákonný úrok z dlužné částky a ve zbytku úrok z prodlení jako nedůvodný zamítl. 19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nákladů řízení, neboť žalovanému, jenž byl v řízení převážně úspěšný (při vyčíslení příslušenství k datu rozhodnutí), žádné náklady nevznikly, když byl po celou dobu řízení neaktivní. 20. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.