33 C 130/2021-33 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Vzhledem k tomu, že dle ust. § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) ve spojení s ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. není přípustné podat proti tomuto rozsudku odvolání, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, omezil se soud v jeho odůvodnění pouze na uvedení předmětu řízení, závěru o skutkovém stavu a na stručné právní posouzení věci. 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu neuhrazené smluvní pokuty za porušení povinnosti vrátit pronajaté zařízení modem [označení] [anonymizována čtyři slova]: [číslo] (dále jen„ Zařízení“). 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: 5. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o nájmu movité věci (Zařízení). Povinnost vrátit pronajaté Zařízení po ukončení nájemní smlouvy byla utvrzena smluvní pokutou ve výši 2 000 Kč. Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni. 6. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah a aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Smlouvu účastníků ze dne [datum] soud posoudil jakožto platně uzavřenou smlouvu o nájmu (§ 2201 a násl. o. z.). Z této smlouvy byl pronajímatel (právní předchůdkyně žalobkyně) povinen přenechat nájemci (žalovanému) pronajatou věc ve stavu způsobilém k užívání (§ 2205 o. z.), čemuž souvztažně odpovídá povinnost nájemce (žalovaného) platit nájemné podle smlouvy (§ 2217 odst. 1 o. z.). Právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti splnila (předmět nájmu žalovanému předala), žalovaný však své povinnosti porušil a nevrátil pronajaté zařízení po ukončení nájemní smlouvy. Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.). 7. Pro případ porušení povinnosti žalovaného vrátit pronajaté zařízení po ukončení nájemní smlouvy byla v sazebníku stanovena smluvní pokuta dle § 2048 o. z. Soud ujednání o smluvní pokutě shledal neúčinným dle ust. § 1753 o. z., neboť ustanovení obchodních podmínek upravující utvrzení dluhu nemohl žalovaný rozumně očekávat a nepřijal je výslovně. Soud dospěl k závěru, že v souladu s principem poctivosti ujednání zajišťující nebo utvrzující smluvenou povinnost (smluvní pokutu nebo jiné obdobně ustanovení) zásadně nemůže být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné, tedy listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). 8. Pouhý odkaz v textu smlouvy na ustanovení o smluvní pokutě ve všeobecných podmínkách a v dalších specifikovaných i nespecifikovaných dokumentech vytváří pro spotřebitele překážku pro to, aby se s takovým ujednáním před uzavřením smlouvy skutečně seznámil (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 ICdo 86/2015, ze dne 28. 2. 2017) 9. Vzhledem k tomu, že ujednání o smluvní pokutě bylo shledáno neúčinným, rozhodl soud o zamítnutí žaloby. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly.