33 C 221/2021-33 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Vzhledem k tomu, že dle ust. § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) ve spojení s ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. není přípustné podat proti tomuto rozsudku odvolání, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, omezil se soud v jeho odůvodnění pouze na uvedení předmětu řízení, závěru o skutkovém stavu a na stručné právní posouzení věci. 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu neuhrazeného nájemného, které byla žalovaná žalobkyni povinna platit za užívání zařízení: [název] [anonymizováno 6 slov] ([příjmení]: [číslo]). 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: 5. Mezi společností [právnická osoba] (dále jen právní předchůdce žalobkyně) a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o nájmu movité věci (zařízení [název] [anonymizováno 6 slov], [příjmení]: [číslo]). V této smlouvě se žalovaná zavázala platit nájemné dle ceníku ve výši 70 Kč měsíčně. Žalovaná porušila svou smluvní povinnost a za období od [datum] do [datum] nezaplatila nájemné v celkové výši 316,08 Kč. Povinnost vrátit pronajaté věci po skončení nájemného vztahu byla utvrzena smluvní pokutou ve výši 2 000 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni. 6. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah a aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Smlouvu účastníků ze dne [datum] soud posoudil jakožto platně uzavřenou smlouvu o nájmu (§ 2201 a násl. o. z.). Z této smlouvy byl pronajímatel (právní předchůdce žalobkyně) povinen přenechat nájemci (žalované) pronajatou věc ve stavu způsobilém k užívání (§ 2205 o. z.), čemuž souvztažně odpovídá povinnost nájemce (žalované) platit nájemné podle smlouvy (§ 2217 odst. 1 o. z.). Se splněním povinnosti hradit nájemné se žalovaná ocitla v prodlení (§ 1968 o. z.). Za dobu prodlení vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně právo požadovat úrok z prodlení ve výši stanovené dle zvláštního právního předpisu (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném k prvnímu dni prodlení). Po skončení nájemního vztahu žalovaná pronajaté věci právnímu předchůdci žalobkyně nevrátila. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.). 7. Pro případ porušení povinnosti žalované hradit nájemné byla v sazebníku stanovena smluvní pokuta dle § 2048 o. z., když tato povinnost vzniká v souvislosti s prodlením žalované a jedná se dle obsahu o paušalizovanou náhradu škody vzniklou právě v souvislosti s prodlením žalované. Soud ujednání o smluvní pokutě shledal neúčinným dle ust. § 1753 o. z., neboť ustanovení obchodních podmínek upravující utvrzení dluhu nemohla žalovaná rozumně očekávat a nepřijala je výslovně. Soud dospěl k závěru, že v souladu s principem poctivosti ujednání zajišťující nebo utvrzující smluvenou povinnost (smluvní pokutu nebo jiné obdobně ustanovení) zásadně nemůže být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné, tedy listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). 8. Pouhý odkaz v textu smlouvy na ustanovení o smluvní pokutě ve všeobecných podmínkách a v dalších specifikovaných i nespecifikovaných dokumentech vytváří pro spotřebitele překážku pro to, aby se s takovým ujednáním před uzavřením smlouvy skutečně seznámil (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015) 9. Soud zaregistroval i odlišný názor ohledně povahy poplatku za upomínku, dle kterého ve vztahu k poplatkům za upomínky není na místě aplikace závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013, jež se týkají smluvních pokut (např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2017, č. j. 17 Co 343/2017-168). Soud se s tímto názorem neztotožňuje, neboť se dle jeho názoru jedná o paušalizovanou náhradu škody vzniklou v souvislosti s prodlením žalovaného, tedy o smluvní pokutu (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 32 Odo 852/2006). I kdyby však soud přistoupil na argumentaci odvolacího soudu ohledně povahy tohoto plnění jako úplaty, na platnost tohoto ustanovení by to nemělo žádný vliv, neboť Nejvyšší soud s takovýmito ujednáními ve své rozhodovací praxi nakládá stejně jako se smluvní pokutou.„ Ujednání o smluvní pokutě je vedlejším ujednáním, které není typickou součástí smlouvy. Povinnost spotřebitele v daném případě smluvní pokutu hradit by nastoupila výlučně proto, že poskytovatel využil dispozitivní úpravu § 544 a násl. obč. zák. a tuto povinnost spotřebitele do adhézní smlouvy vtělil. Za situace, kdy stíhá povinnost hradit smluvní pokutu v případě porušení smluvních povinností výlučně spotřebitele, nikoli poskytovatele služby, lze uzavřít, že jde o ujednání představující, i vzhledem k poměru výše smluvní pokuty k výši (významu) jí zajištěné povinnosti, významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to k újmě spotřebitele. Poskytovatel přitom nemohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s daným ujednáním souhlasil v případě individuálního sjednání smlouvy. Ujednání o smluvní pokutě je proto neplatné podle § 55 odst. 2 obč. zák. Ze stejných důvodů je podle § 55 odst. 2 obč. zák. neplatné i ujednání o povinnosti spotřebitele hradit paušální náklady na zaslání písemné upomínky v případě porušení jeho povinností, když poskytovatel žádnou takovou povinnost v případě porušení jeho povinností nemá.“ (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013). 10. Vzhledem k tomu, že ujednání o smluvní pokutě bylo shledáno neúčinným, rozhodl soud o zamítnutí žaloby co do částky 2 000 Kč (bod I. výroku). Žalobkyni se předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě a ohledně nároku na nájemné tak žaloba byla shledána důvodnou, soud proto s odkazem na citovaná zákonná ustanovení rozhodl tak, že co do částky 316,08 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 62,07 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 169 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 70 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15,01 Kč od [datum] do zaplacení žalobě vyhověl (bod II. výroku). 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť v převážné části procesně úspěšné žalované (ohledně částky 2 000 Kč) náklady řízení nevznikly.