33 C 237/2021-30 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ust. § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řádu (dále jen „o. s. ř.“). 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu neuhrazeného pojistného, které byl žalovaný žalobkyni povinen platit podle pojistné smlouvy [číslo] uzavřené mezi účastníky řízení dne [datum]. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Ve věci soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: 5. Účastníci řízení uzavřeli dne [datum] pojistnou smlouvu [číslo] jejímž předmětem bylo pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla [značka automobilu], [registrační značka], které se žalobkyně z pozice pojistitele zavázala žalovanému poskytnout, a závazek žalovaného hradit žalobkyni pojistné v částce 450 Kč měsíčně. Počátek pojištění byl smlouvou sjednán na den [datum]. Účastníci řízení si smlouvou sjednali, že se jejich vzájemná práva a povinnosti řídí všeobecnými pojistnými podmínkami vydanými žalobkyní. Žalovaný žalobkyni neuhradil pojistné za období od [datum] do [datum] v celkové výši 1 379 Kč. 6. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a ustanovení zákona o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (§ 1 odst. 3 zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, dále jen„ z. p. o. p. v.“). Smlouvu účastníků ze dne [datum] soud posoudil jako platně uzavřenou pojistnou smlouvu (§ 3 odst. 4 z. p. o. p. v. a § 2758 a násl. o. z.). Nárok žalobkyně, jakožto pojistitele zavázané v případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění na pojistné za dobu od [datum] do zániku pojištění (k tomu došlo dle § 2804 o. z.), soud shledal důvodným (§ 2782 odst. 1 o. z.), když k jeho zaplacení byl jakožto pojistník zavázán žalovaný (§ 2758 odst. 1 o. z.). Se splněním uvedené povinnosti se žalovaný ocitl v prodlení (§ 1968 o. z.), když žalobkyni za dobu prodlení vzniklo právo požadovat úrok z prodlení ve výši stanovené dle zvláštního právního předpisu (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném k prvnímu dni prodlení). 7. Pro případ porušení povinnosti žalovaného hradit pojistné byla v pojistných podmínkách a sazebníku stanovena smluvní pokuta dle § 2048 o. z. (v sazebníku označeno jako poplatek za upomínku), když tato povinnost vzniká v souvislosti s prodlením žalovaného a jedná se dle obsahu o paušalizovanou náhradu škody vzniklou právě v souvislosti s prodlením žalovaného. Soud ujednání o smluvní pokutě shledal neúčinným dle ust. § 1753 o. z., neboť ustanovení obchodních podmínek upravující utvrzení dluhu nemohl žalovaný rozumně očekávat a nepřijal je výslovně. Soud dospěl k závěru, že v souladu s principem poctivosti ujednání zajišťující nebo utvrzující smluvenou povinnost (smluvní pokutu nebo jiné obdobné ustanovení) zásadně nemůže být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné, tedy listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). 8. Soud zaregistroval i odlišný názor ohledně povahy poplatku za upomínku, dle kterého ve vztahu k poplatkům za upomínky není na místě aplikace závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013, jež se týkají smluvních pokut (např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2017, č. j. 17 Co 343/2017-168). Soud se s tímto názorem neztotožňuje, neboť se dle jeho názoru jedná o paušalizovanou náhradu škody vzniklou v souvislosti s prodlením žalovaného, tedy o smluvní pokutu (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 32 Odo 852/2006). I kdyby však soud přistoupil na argumentaci odvolacího soudu ohledně povahy tohoto plnění jako úplaty, na platnost tohoto ustanovení by to nemělo žádný vliv, neboť Nejvyšší soud s takovýmito ujednáními ve své rozhodovací praxi nakládá stejně jako se smluvní pokutou.„ Ujednání o smluvní pokutě je vedlejším ujednáním, které není typickou součástí smlouvy. Povinnost spotřebitele v daném případě smluvní pokutu hradit by nastoupila výlučně proto, že poskytovatel využil dispozitivní úpravu § 544 a násl. obč. zák. a tuto povinnost spotřebitele do adhézní smlouvy vtělil. Za situace, kdy stíhá povinnost hradit smluvní pokutu v případě porušení smluvních povinností výlučně spotřebitele, nikoli poskytovatele služby, lze uzavřít, že jde o ujednání představující, i vzhledem k poměru výše smluvní pokuty k výši (významu) jí zajištěné povinnosti, významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to k újmě spotřebitele. Poskytovatel přitom nemohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s daným ujednáním souhlasil v případě individuálního sjednání smlouvy. Ujednání o smluvní pokutě je proto neplatné podle § 55 odst. 2 obč. zák. Ze stejných důvodů je podle § 55 odst. 2 obč. zák. neplatné i ujednání o povinnosti spotřebitele hradit paušální náklady na zaslání písemné upomínky v případě porušení jeho povinností, když poskytovatel žádnou takovou povinnost v případě porušení jeho povinností nemá.“ (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 200/2013). 9. Vzhledem k tomu, že ujednání o smluvní pokutě bylo shledáno neúčinným, rozhodl soud o zamítnutí žaloby co do částky 50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 50 Kč od [datum] do zaplacení (bod I. výroku). Žalobkyni se předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě a ohledně nároku na pojistné tak žaloba byla shledána důvodnou, soud proto s odkazem na citovaná zákonná ustanovení rozhodl tak, že co do částky 1 379 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 379 Kč od [datum] do zaplacení žalobě vyhověl (bod II. výroku). 10. Žalobkyni byla přiznána částka 1 379 Kč s příslušenstvím. Co do částky 50 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná kromě nepatrné části předmětu řízení (částky 50 Kč s příslušenstvím), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 226 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 429 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (sepis žaloby) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 600 Kč ve výši 126 Kč a dále nákladů účastníka nezastoupeného advokátem dle § 151 odst. 3 o. s. ř. v částce 100 Kč za sepis předžalobní výzvy. 12. Odměnu advokátu za sepis předžalobní výzvy soud nepřiznal, neboť předžalobní výzvu učinila přímo žalobkyně prostřednictvím inkasní agentury. Ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. sice předpokládá pro nárok účastníka na přiznání náhrady nákladů řízení výzvu k plnění, předcházející minimálně 7 dnů před podáním žaloby, toto ustanovení však nikterak neukládá účastníku, aby takovou výzvu podal prostřednictvím svého zástupce. Může ji proto učinit sám, a i v takovém případě mu na náhradu nákladů řízení v případě úspěchu ve sporu vznikne nárok. Žalobkyně v posuzovaném případě vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu, který je předmětem tohoto řízení písemnou upomínkou, a žalovaný na ni adekvátně, tedy plnou úhradou dlužné částky, nereagoval. Opakovaná výzva zástupce žalobkyně před podáním žaloby byla již zbytečným, tedy neúčelným, nákladem v situaci, kdy žalovaný po předchozí upomínce žádnou ochotu k zaplacení dluhu nejevil (shodně též usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2015, č. j. 8 Co 145/2015-41). Namísto toho za tento úkon přiznal soud žalobkyni paušální náhradu výdajů ve výši 100 Kč dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. 13. Soud žalobkyni nepřiznal odměnu advokáta za sepis doplnění žaloby, neboť tvrzení obsažená v doplnění žaloby měla být obsažena přímo v žalobě tak, aby soud nemusel vyzývat k jejímu doplnění. Nejedná se tak o účelně vynaložené náklady.