33 C 168/2022-31 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobou (návrhem na vydání platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 1 518 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel smlouvu o přepravě osob tím, že nastoupil do vozidla MHD provozovaného žalobkyní. Po započetí přepravy se žalovaný na výzvu pověřené osoby neprokázal platným jízdním dokladem, a vznikla mu tak povinnost zaplatit žalobkyni vždy vedle jízdného ve výši 18 Kč i přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč. Žalovaný však přes zaslanou výzvu částku nezaplatil. Úrok z prodlení žalobkyně požadovala od prvého dne prodlení do zaplacení. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 2. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobce souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. 3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalovaný dne [datum] cestoval prostředkem městské hromadné dopravy (vozidlem [číslo]) provozovaným žalobkyní a na výzvu pověřené osoby se neprokázal platným jízdním dokladem, čímž mu vznikla povinnost zaplatit žalobkyni jízdné ve výši 18 Kč. Dlužné jízdné bylo splatné nejpozději do 15 dnů ode dne sepsání zápisu o přepravní kontrole (ten byl sepsán v den předmětné jízdy). Rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], pravomocným dne [datum rozhodnutí], byl žalovaný omezen ve svéprávnosti tak, že není způsobilý právně jednat v žádné záležitosti vyjma běžných záležitostí každodenního života a není způsobilý pasivního volebního práva. Důvodem omezení svéprávnosti žalovaného je skutečnost, že trpí trvalou duševní poruchou a to konkrétně mentální retardací v její lehké formě a to navíc s výrazným postižením chování vyžadujícím pozornost a léčbu. Současně u něj byla zjištěna i závislost na kanabinoidech a na metamfetaminu. V zátěžových situacích reaguje impulzivně a agresivně, jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti jsou výrazně zmenšeny a dokáže částečně rozhodovat a domýšlet důsledky svých rozhodnutí při nakládání s finančními prostředky na úrovni kapesného. Ostatních právních jednání je zcela neschopen. Duševní porucha, kterou trpí, není léčitelná a léčba u něj nepřipadá do úvahy. 4. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Na základě učiněných skutkových zjištění soud shledal, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o přepravě osob (§ 2550 a násl. o. z.), ze které cestujícímu (žalovanému) vzniklo za stanovené jízdné právo, aby jej dopravce (žalobkyně) přepravil do místa určení. Podrobnější úpravu osobní přepravy stanoví zvláštní předpisy (§ 2578 o. z.), kterými jsou zákon č. 266/1994 Sb., o drahách a vyhláška o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní přepravu (vyhláška č. 175/2000 Sb., dále jen„ v. p. ř.“). Detailní podmínky přepravy pak stanoví smluvní přepravní podmínky žalobkyně, ve znění účinném ke dni uskutečnění přepravy. 5. Žalovaný je soudním rozhodnutím výrazně omezen ve svéprávnosti, kdy je schopen jednat pouze v některých běžných otázkách každodenního života. Z konkrétní diagnózy vyplývá, že se u žalovaného jedná o vrozený stav, který trval již před vypracováním znaleckého posudku a omezením svéprávnosti žalovaného. Z uvedených závěrů vyplývá, že žalovaný by měl být schopen pochopit, že za použití prostředku hromadné dopravy je povinen zaplatit jízdné. I kdyby tomu tak nebylo, pak při použití prostředku hromadné dopravy bez zaplacení adekvátní náhrady ve formě jízdného vzniká žalovanému bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z., které je ve stejné výši, jako požadované jízdné. V každém případě je pak žalovaný povinen zaplatit žalobkyni dlužné jízdné, které v daném případě činí 18 Kč. Do prodlení se zaplacením jízdného a přirážky k němu se žalovaný dostal v den uvedený v žalobě a od tohoto dne byla žalobkyně oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (jízdného a přirážky) v zákonné výši (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení, dále jen„ nařízení“). Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni vedle dlužné jistiny i úrok z prodlení dle nařízení z dlužné částky od prvního dne prodlení až do zaplacení. 6. Soud naproti tomu zamítl nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, kterou žalobkyně požaduje jako přirážku k jízdnému podle ustanovení § 37 zákona č. 266/1994 Sb., resp. § 2048 o. z. Pochopení důsledků tzv. černé jízdy, tedy jízdy prostředkem hromadné dopravy bez zaplacení jízdného, již nepochybně překračuje rámec toho, co je žalovaný schopen pochopit. Ujednání v přepravním řádu a smluvních podmínkách žalobkyně tak v tomto směru žalovaného nezavazuje. 7. Podle § 142 odst. 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci úspěch kromě nepatrné části předmětu řízení, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný byl ve věci úspěšný kromě částky 18 Kč s příslušenstvím, proto mu soud přiznal právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva ve výši 300 Kč představující paušální náhradu nákladů účastníka nezastoupeného advokátem dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za sepis vyjádření k žalobě.