70 C 35/2021-29 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Toto rozhodnutí obsahuje vzhledem k výši předmětu řízení zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). 2. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 9 360 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] [rok] [číslo] uzavřené dne 26. 7. 2017 mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], a žalovaný spolu dne 26. 7. 2017 uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] [rok] [číslo], na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému finanční prostředky v celkové výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr s poplatky v souhrnné výši 4 380 Kč (celkem tedy 10 380 Kč) v pravidelných 13 měsíčních splátkách ve výši 780 Kč. Žalovaný však svůj dluh nehradil řádně a včas a dostal se tak s placením splátek do prodlení. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl vyzván žalobkyní k úhradě dluhu, a to ihned, přičemž předžalobní výzva byla odeslána dne 26. 2. 2020. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, společnost [právnická osoba] ji provedla tak, že nechala žalovaného vyplnit„ žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru“, ve kterém žalovaný uvedl, že je rozvedený, počet výdělečných osob v domácnosti je jedna, je zaměstnán jako operátor u zaměstnavatele [právnická osoba], jeho průměrný měsíční příjem je ve výši 10 657 Kč, jeho průměrné měsíční výdaje jsou ve výši 8 000 Kč (4 500 Kč bydlení a 3 500 Kč stravování). K takto zjištěným výdajům přičetl právní předchůdce žalobkyně částku 1 000 Kč coby rezervu na neočekávanou rezervu a dospěl k závěru, že žalovanému lze poskytnou úvěr s maximální výší měsíční splátky 1 657 Kč. Dále dle provedeného credit scoring na základě věku, druhu příjmu, druhu bydlení apod. byl žalovanému udělen scoring 19, tzn. že mu lze poskytnout úvěr až do částky 25 000 Kč. Žalovaný k doložení údajů v žádosti o úvěr doložil mzdový výměr na základní hrubou mzdu ve výši 14 800 Kč, a výplatnice za měsíce duben 2017 až červen 2017, ze kterých vyplývá že žalovanému byly vyplaceny částky 11 260 Kč, 12 129 Kč a 8 581 Kč, přičemž žalovanému byly z příjmu prováděny srážky na nepřednostní exekuce. Pokud jde o nájemní smlouva, z této byla doložena pouze první strana, ze které není zřejmá výše měsíčního nájmu, přičemž z dohody o akontaci vyplývá toliko závazek žalovaného uhradit doplatek akontace ve výši 4 500 Kč do 31. 10. 2016. 5. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). 6. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdce provedl kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 z. s. ú. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet. 7. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba], dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). 8. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 9. V daném případě má soud za to, že zkoumání úvěruschopnosti žalované bylo ze strany žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce nedostatečné, neboť jeho cílem zjevně bylo pouze formálně dostát liteře zákona ukládající žalobkyni povinnost schopnost úvěruschopnost dlužníka zkoumat - právní předchůdce žalobkyně prokazatelně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nezohlednil skutečnost, že z potvrzení o příjmech jasně vyplývá, že příjem žalovaného byl postižen exekučními srážkami. Protože žalobkyně, resp. její právní předchůdce, tak nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalované, je úvěrová smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.). 10. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 6 000 Kč (tj. čerpaná částka úvěru) s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 000 Kč od 9. 4. 2020 do zaplacení (výrok I.; počátek běhu úroku z prodlení soud stanovil v souladu s ust. § 573 a § 1959 písm. e) o. z., když předžalobní upomínka byla odeslána dne 26. 2. 2020 a před předžalobní upomínkou žalovaný k úhradě celého dluhu vyzván nebyl). Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 11. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalované (výrok II.). 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 419,90 Kč, přičemž tato částka představuje 28,2 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 64,1 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 35,9 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 9 360 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří