77 C 150/2021-28 — Okresní soud v Ústí nad Labem

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 6 700 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný nesplnil povinnost vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené, po posouzení úvěruschopnosti žalovaného, mezi účastníky dne 19. 12. 2017, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 17 700 Kč sestávající z půjčené částky 10 000 Kč a souhrnného poplatku 7 700 Kč, na nějž žalovaný uhradil toliko 11 000 Kč. Uplatněný nárok sestává z žalovaným neuhrazené části jistiny (56,457 %), a z nesplacené části souhrnného poplatku (43,503 %) z celkové částky 6 700 Kč a z úroku z prodlení. Žalovaný se nevyjádřil a zůstal nečinný. Soud nařídil jednání na den 17. 1. 2021 a účastníky k němu řádně a včas předvolal. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila z důvodu nenavyšování nákladů řízení. Žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud proto jednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků, vyšel z obsahu spisu a provedených důkazů. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně se s žalovaným dne 19. 12. 2017 dohodla, že tato společnost poskytne žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný vrátí v 60 týdenních splátkách po 295 Kč částku 17 700 Kč. Téhož dne byla částka 10 000 Kč žalovaným v hotovosti čerpána. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný na dluh ze smlouvy uhradil již 11 000 Kč, přičemž poslední část (500 Kč) byla uhrazena v 46. týdnu roku 2019. O pravosti a pravdivosti žalobkyní předložených provedených listinných důkazů soud neměl v řízení důvod pochybovat. Soudu je nicméně z úřední činnosti známo, že žalovaný ke dni poskytnutí úvěru vystupoval jako povinný v celé řadě exekučních řízení. Jelikož žalobkyně netvrdila ani nedoložila, že před poskytnutím úvěru bylo nahlédnutím do poskytovatelce úvěrů přístupných databází ověřeno, zda nemá žalovaný dluhy, které jsou exekučně vymáhány, vyžádal si soud výpis z rejstříku zahájených exekucí pro žalovaného, z něhož seznal, že v době poskytnutí úvěru figuroval žalovaný jako povinný v 11 exekucích. Tyto informace byly žalobkyně snadno dostupné nahlédnutím do centrální evidence exekucí, avšak z žaloby ani jejího doplnění neplyne, že k tomu bylo před poskytnutím úvěru přistoupeno. Vzhledem k tomu, že žalovaný před uzavřením smlouvy v evidenční kartě klienta uvedl, že činí jeho mzda 23 000 Kč měsíčně, přičemž jeho jediné běžné výdaje jsou nájemné ve výši 3 000 Kč měsíčně a jiné výdaje domácnosti ve výši 1 500 Kč, pročež jeho disponibilní zůstatek činil měsíčně 18 500 Kč, měla žalobkyně při žádosti o úvěr ve výši 10 000 Kč za poplatek 7 700 Kč při týdenních splátkách 250 Kč, která s ohledem na deklarovaný rozdíl mezi příjmy a výdaji žalovaného nedává sama o sobě žádný ekonomický smysl, dbát zvýšené péče ve zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a měla se zabývat blíže jeho poměry. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. Žalobkyně a žalovaný uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem a jejím předmětem byl úvěr, jednalo se případech o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též„ ZSÚ“), kterýžto zákon je tak na věc nutno aplikovat. Žalobkyně coby poskytovatelka úvěru svou předsmluvní povinnost ve smyslu § 86 odst. 1 ZSÚ posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s žalovaným úvěruschopnost žalovaného nesplnila, když se nezabývala dostatečně poměry žalovaného a jeho schopnostmi dluh plnit, což má podle § 87 ZSÚ za následek neplatnost smlouvy. Soud proto konstatoval, že ochrana spotřebitele nebyla žalovanému před uzavřením smlouvy poskytnuta, poskytovatelka úvěru postupovala v rozporu se zákonem, její jednání vedlo ke zjevnému narušení veřejného pořádku (poskytování úvěrů bez prověření úvěruschopnosti spotřebitelů, kteří nejsou schopni tyto včas splácet, může vést k jejich dalšímu zadlužování a ve výsledku k negativním ekonomickým dopadům na celou společnost a její členy), a uzavřená smlouva o úvěru je proto podle § 588 o. z. (a v souladu se závěry Soudního dvora EU vyslovenými v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18) absolutně neplatná. Žalobkyně měla za žalovaným pohledávku toliko z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. Žalobkyně podle absolutně neplatné úvěrové smlouvy žalované dle provedeného důkazu poskytla peněžní prostředky v částce 10 000 Kč. Žalovaný však do podání žaloby na dluh z neplatné smlouvy uhradil již 11 000 Kč. Žalovaný tedy dluh z bezdůvodného obohacení již zcela v souladu s § 2993 o. z. splnil. Žalovanému nad rámec částky 10 000 Kč, tedy i k žalobou nárokované částce 6 700 Kč, žádný dluh nevznikl. Žaloba je v celém rozsahu, a to včetně úroku z prodlení, zcela nedůvodná a soud ji proto zamítl. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože byla zcela neúspěšná. Procesně úspěšný žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť mu žádné ve zdejším řízení nevznikly.