36 C 453/2022-32 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 17. 8. 2022 domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 12 334 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 14. 5. 2021 spolu žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované finanční prostředky ve výši 5 600 Kč. Zápůjčka spolu s poplatkem ve výši 1 820 Kč měla být splacena nejpozději do 5. 6. 2021. Žalobkyně dále požadovala, aby žalované byla uložena rovněž povinnost k úhradě smluvní pokuty ve výši 2 414 Kč a náklady na upomínání ve výši 2 500 Kč. Žalovaná na svůj dluh neuhradila ničeho. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Ze smlouvy o zápůjčce soud zjistil, že tato je datována dnem 14. 5. 2021 a měla být uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou. Smlouva měla být uzavřena dálkově přes internet, kdy žalovaná ji měla podepsat zadáním PIN kódu [číslo]. Žalobkyně se měla zavázat poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 5600 Kč, a to na bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaná se částku 5 600 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 820 Kč měla zavázat žalobkyni vrátit nejpozději do 5. 6. 2021. Pro případ prodlení žalovaného s plněním jeho závazku obsahuje smlouva ujednání o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % dlužné částky za každý den prodlení a účelně vynaložené náklady na vymáhání (cena za písemnou upomínku je uvedena ve výši 500 Kč za kus). 4. Z Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně soud zjistil bližší úpravu práv a povinností účastníků smlouvy. 5. Z potvrzení o bezhotovostní platbě ze dne9. 7. 2022 soud zjistil, že žalobkyně uvedeného dne zaslala finanční prostředky ve výši 5 600 Kč na účet č. [bankovní účet]. 6. Z předžalobní upomínky ze dne 27. 7. 2022, včetně podacího lístku soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu, a to do tří dnů. Výzva byla odeslána dne 27. 7. 2022. 7. Ze sdělení [právnická osoba] soud zjistil, že majitelem účtu č. [bankovní účet] je žalovaná. 8. Z provedených důkazů má soud po skutkové stránce za prokázané tyto skutečnosti: Žalobkyně a žalovaný spolu dne 14. 5. 2021 uzavřely smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky v celkové výši 5 600 Kč. Žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky společně s poplatkem 1 820 Kč vrátit do 5. 6. 2021. Žalovaná však svůj dluh nehradila řádně a včas (na svůj dluh neuhradil ničeho) a dostal ase tak se splacením do prodlení. Žalovaná byla vyzván žalobkyní k úhradě dluhu dne 27. 7. 2022, a to ve lhůtě tří dnů. 9. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). 10. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 15. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 16. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 17. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 18. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet. 19. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). 20. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 21. V daném případě žalobkyně netvrdila a ani neprokázala, že by jakkoliv zkoumala úvěruschopnost žalované. Soud proto posoudil