36 C 89/2023-30 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 13. 10. 2022 domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 18 250 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 8. 1. 2020 spolu žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Zápůjčka spolu s poplatkem ve výši 3 250 Kč měla být splacena nejpozději do 7. 2. 2020. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně k uvedenému ničeho konkrétního neuvedla. V rozsahu 5 000 Kč žalobkyně žalobou uplatnila rovněž smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z 10 000 Kč od 8. 2. 2020 do 30. 8. 2022. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ze smlouvy o zápůjčce soud zjistil, že tato je datována dnem 7. 1. 2020 a měla být uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným. Smlouva měla být uzavřena dálkově přes internet, kdy žalovaný ji měl podepsat zadáním PIN kódu [číslo]. Žalobkyně se měla zavázat poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, a to na bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se částku 10 000 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 250 Kč (celkem tedy 13 250 Kč) měl zavázat žalobkyni vrátit nejpozději do 6. 2. 2020. Pro případ prodlení žalovaného s plněním jeho závazku obsahuje smlouva ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % dlužné částky za každý den prodlení. 4. Z Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně soud zjistil bližší úpravu práv a povinností účastníků smlouvy. 5. Z potvrzení o platbě soud zjistil, že žalobkyně dne 8. 1. 2020 zaslala finanční prostředky ve výši 10 000 Kč na účet č. [bankovní účet]. 6. Z upomínky ze dne 14. 2. 2020 soud zjistil, že žalobkyně měla vyzvat žalovaného k úhradě dluhu; chybí doklad o odeslání. 7. Z opakovaná výzva k úhradě ze dne 28. 2. 2020 soud zjistil, že žalobkyně měla vyzvat žalovaného k úhradě dluhu; chybí doklad o odeslání. 8. Z předžalobní upomínky ze dne 6. 9. 2022, včetně podacího lístku soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu, a to do tří dnů. Předžalobní výzva byla odeslána dne 6. 9. 2022. 9. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 4. 5. 2023 soud zjistil, že vlastníkem účtu č. č. [bankovní účet] byl žalovaný. 10. Z provedených důkazů má soud po skutkové stránce za prokázané tyto skutečnosti: Žalobkyně a žalovaný spolu dne 7. 1. 2020 uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky společně s poplatkem žalobkyni. Žalovaný však svůj dluh nehradil řádně a včas (na svůj dluh neuhradil ničeho) a dostal se tak se splacením do prodlení. Žalovaný byl vyzván žalobkyní k úhradě dluhu dne 6. 9. 2022, a to ve lhůtě tří dnů. 11. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). 12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 17. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 18. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 19. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 20. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet. 21. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). 22. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejn