10 C 259/2021 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

Žalobce se domáhal zaplacení částky 8.538 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru ze dne 1. 10. 2020, na základě které poskytl žalovanému dne 1. 10. 2020 úvěr ve výši 6.000 Kč. Žalovaná částka sestává z jistiny úvěru ve výši 6.000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1.344 Kč a smluvní pokuty ve výši 1.194 Kč. Soud vyzval žalovaného ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání dle ust. § 115a o.s.ř. Žalovaný se nijak nevyjádřil, soud proto dle ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal, že nemá proti rozhodnutí bez jednání námitek. Vzhledem k tomu, že bylo možno rozhodnout jen na základě předložených důkazů a žalobce souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, rozhodl soud bez nařízení jednání. Z provedeného dokazování vzal soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalobce uzavřel s žalovaným dne 1. 10. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 6.000 Kč za poplatek ve výši 1.344 Kč. Žalovaný poskytl žalobci fotografii svého občanského průkazu a dále výpis z účtu za období od 1. 9. 2020 do 30. 9. 2020, ze kterého bylo zjištěno, že žalovaný čerpal u banky kontokorent, počáteční zůstatek účtu žalovaného činil - 50.936,25 Kč, konečný zůstatek (přestože byla v průběhu měsíce na účet připsána mzda žalovaného) činil - 50.865,26 Kč, na účet žalovaného byla připsána též částka 10.000 Kč s poznámkou„ [anonymizována dvě slova] – půjčka“. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když spotřebitelským úvěrem je v souladu s ust. § 2 odst. 1 úvěr poskytovaný spotřebiteli. Dle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Poskytovatel úvěru je před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy v souladu s ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru náležitě posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Ačkoliv by mohlo z ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývat, že se jedná o neplatnost relativní, která se uplatí pouze v důsledku námitky spotřebitele, není tomu tak. Jedná se o neplatnost absolutní a soud je z úřední povinnosti povinen zkoumat, zda poskytovatel před uzavřením smlouvy řádně posoudil a zhodnotil úvěruschopnost spotřebitele. Uvedené vyplývá z ust. § 588 věty první o. z., judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) či judikatury Ústavního soudu (např. Nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), jakož i ze směrnic Evropského parlamentu a Rady a konstantní judikatury Soudního dvora Evropské unie (ke konkrétním směrnicím a rozhodnutím viz odůvodnění shora uvedených rozhodnutí). Soud má za to, že žalobce při uzavírání smlouvy s žalovaným neprověřil úvěruschopnost žalovaného řádně, respektive z provedeného prověření vyvodil nesprávné závěry. Žalobce k prokázání posouzení úvěruschopnosti soudu předložil výpis z účtu žalovaného, kterým disponuje. Z výpisu z účtu je však zřejmé, že žalovaný po minimálně dva měsíce (za měsíc předcházející a měsíc vyhotovení výpisu) čerpal kontokorent, jehož výše byla sjednána poměrně vysoko, nad to žalovaný sjednanou výši nedodržel a přečerpal ji (kontokorent byl sjednán ve výši 50.000 Kč, při počátečním i konečném zůstatku byl žalovaným přečerpán). V průběhu měsíce byl na účet žalovaného poukázán další úvěr. Z uvedeného má soud za to, že žalobce nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalovaného, respektive z provedeného prověření vyvodil nesprávné závěry. Je zřejmé, že při uzavírání úvěrové smlouvy, ze které se žalobce svých nároků domáhá, již žalovaný byl v tzv. dluhové spirále, a uzavíral stále další a další úvěrové smlouvy, aby byl schopen splnit předchozí dluhy. Žalovaný přečerpal kontokorent, v průběhu měsíce přijal jiný úvěr, přičemž jeho účet stále vykazoval záporný zůstatek, přesto mu žalobce poskytl další úvěr. Za takového stavu má soud za to, že žalobce nejednal poctivě, nejednal v souladu se základními zákonnými požadavky na poskytování úvěrů a i přes zřejmou neschopnost žalovaného plnit své dluhy, uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru. Smlouva o úvěru je proto dle ust. § 588 o.z. absolutně neplatná a žalovaný je povinen v souladu s ust. § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru vrátit toliko jistinu spotřebitelského úvěru. Soud proto žalobu v části převyšující dlužnou jistinu, ve které se žalobce domáhal zaplacení dlužného poplatku a smluvní pokuty, zamítl. Žalovaný na dluh neuhradil ničeho. Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 6.000 Kč, a to se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z., neboť je žalovaný s úhradou v prodlení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl v řízení úspěšný ze 70 %, žalovaný z 30 %, žalobci proto náleží náhrada nákladů řízení ve výši 40 % nákladů žalobce. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech a tarifní hodnota nepřevyšuje 50.000 Kč, byla náhrada nákladů omezena dle ust. § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náhrada nákladů se skládá ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč, z částky 600 Kč za 3 úkony právní služby po 200 Kč dle ust. § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., z částky 300 Kč jako 3 paušálních náhrad nákladů po 100 Kč. Náhrada nákladů je pak dle ust. § 137 o.s.ř. zvýšena o 21 % DPH, tedy o částku 189 Kč. Celková náhrada nákladů činí 1.489 Kč, část náležející žalobci ve výši 40 % proto činí 596 Kč a dle ust. § 149 o.s.ř. je žalovaný povinen ji zaplatit k rukám právního zástupce žalobce.