10 C 71/2021 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

Žalobce se domáhal zaplacení částky 114.333,46 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze dvou smluv o zápůjčce, které žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], a to částky 84.931,74 Kč ze smlouvy ze dne 26. 8. 2017 a částky 29.401,72 Kč ze smlouvy ze dne 25. 6. 2017. Soud vyzval žalovaného ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání dle ust. § 115a o.s.ř. Žalovaný se nijak nevyjádřil, soud proto dle ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal, že nemá proti rozhodnutí bez jednání námitek. Vzhledem k tomu, že bylo možno rozhodnout jen na základě předložených důkazů a žalobce souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, rozhodl soud bez nařízení jednání. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 25. 6. 2017 bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, jejím předmětem byla zápůjčka ve výši 22.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit spolu s poplatkem ve výši 17.836 Kč, který se skládá z úroku ve výši 5.392 Kč, poplatku za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 5.384 Kč a poplatku za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 7.060 Kč, v pravidelných týdenních splátkách. Ze smlouvy bylo dále zjištěno, že část zápůjčky ve výši 4.126 Kč byla užita k úhradě dřívější smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi smluvními stranami. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný na dluh uhradil 8.053 Kč. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 26. 8. 2017 bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, jejím předmětem byla zápůjčka ve výši 55.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit spolu s poplatkem ve výši 43.839 Kč, který se skládá z úroku ve výši 13.479 Kč, poplatku za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 13.810 Kč a poplatku za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 16.550 Kč, v pravidelných týdenních splátkách. Ze smlouvy bylo dále zjištěno, že část zápůjčky ve výši 27.947 Kč byla užita k úhradě dřívější smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi smluvními stranami. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný na dluh uhradil 8.000 Kč. Právní předchůdce žalobce postoupil pohledávky za žalovaným žalobci smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020. Postoupení pohledávek žalobci bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020. Výzvou ze dne 23. 4. 2020 vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu a upozornil jej na možnost soudního vymáhání dluhu. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když spotřebitelským úvěrem je v souladu s ust. § 2 odst. 1 také peněžitá zápůjčka poskytovaná spotřebiteli. Dle ust. § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Poskytovatel úvěru je před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru (jímž, jak je výše uvedeno, je míněna i peněžitá zápůjčka, proto jsou dále smlouvy označovány též jako smlouvy úvěrové) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy v souladu s ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru náležitě posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Ačkoliv by mohlo z ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývat, že se jedná o neplatnost relativní, která se uplatí pouze v důsledku námitky spotřebitele, není tomu tak. Jedná se o neplatnost absolutní a soud je z úřední povinnosti povinen zkoumat, zda poskytovatel před uzavřením smlouvy řádně posoudil a zhodnotil úvěruschopnost spotřebitele. Uvedené vyplývá z ust. § 588 věty první o. z., judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) či judikatury Ústavního soudu (např. Nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), jakož i ze směrnic Evropského parlamentu a Rady a konstantní judikatury Soudního dvora Evropské unie (ke konkrétním směrnicím a rozhodnutím viz odůvodnění shora uvedených rozhodnutí). Soud má za to, že právní předchůdce žalobce při uzavírání obou smluv s žalovaným neprověřil úvěruschopnost žalovaného řádně, respektive z provedeného prověření vyvodil nesprávné závěry. Žalobce soudu předložil dvě smlouvy, ze kterých se svého žalobního nároku domáhá, z obou smluv je pak zřejmé řetězení úvěrových smluv, když obě byly uzavřeny též za účelem úhrady předchozích dluhů z úvěrových smluv uzavřených s právním předchůdcem žalobce. Tedy právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným minimálně čtyři úvěrové smlouvy, z nichž minimálně dvě byly uzavřeny za účelem úhrady předchozích úvěrů. Též je třeba zohlednit, že smlouvy, z nichž se žalobce plnění domáhá, byly uzavřeny v krátkém časovém rozestupu dvou měsíců. Je tedy zřejmé, že při uzavírání úvěrových smluv, ze kterých se žalobce svých nároků domáhá, již žalovaný byl v tzv. dluhové spirále, a uzavíral stále další a další úvěrové smlouvy, aby byl schopen splnit předchozí dluhy. Za takového stavu pak má soud za to, že právní předchůdce žalobce nejednal poctivě, nejednal v souladu se základními zákonnými požadavky na poskytování úvěrů a i přes zřejmou neschopnost žalovaného plnit své dluhy, uzavřel s žalovaným další dvě smlouvy. Smlouvy o zápůjčce jsou proto dle ust. § 588 o.z. absolutně neplatné a žalovaný je povinen v souladu s ust. § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru vrátit toliko poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru. Soud proto žalobu v části převyšující dlužné jistiny, ve které se žalobce domáhal zaplacení dlužných poplatků a smluvních úroků, zamítl. Soud uložil žalovanému zaplatit žalobci dlužné jistiny po odečtení úhrad žalovaného, tedy uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 47.000 (55.000 Kč – 8.000 Kč) a částku 13.947 Kč (22.000 Kč – 8.053 Kč). Dlužné částky pak soud žalovanému uložil zaplatit se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z., neboť je žalovaný s úhradou v prodlení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Oba účastníci byli v řízení poměrně stejně úspěšní (přičemž při hodnocení úspěchu žalovaného vzal soud v úvahu nejenom základ nároku, ale též to, že žaloba byla zamítnuta i v části příslušenství, v části smluvního úroku požadovaného do zaplacení), proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.