12 C 62/2021-27 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 27.1.2021 domáhal stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 20 620 Kč s příslušenstvím. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce spol. [právnická osoba] uzavřel s žalovaným smlouvu o půjčce [číslo] podle které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 13 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku 22 620 Kč představující jistinu ve výši 13 000 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72% ročně a poplatek ve výši 9 620 Kč sestávající se z částky 2 600 Kč jako poplatku za administrativní činnost, úrok ve výši 1 820 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 200 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté půjčky a poplatku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 58 týdenních splátkách ve výši 390 Kč. Žalovaný podmínky smlouvy neplnil a splátky řádně nehradil, proto vzniklo věřiteli právo na uhrazení celé částky najednou. Žalovaný měl právnímu předchůdci žalobce uhradit celkovou dlužnou částku do 9.6.2016. Věřitel má právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky, a to z celé dlužné částky do jejího úplného zaplacení. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného uhrazena v plné výši, úročí se neuhrazená jistina dále úrokem ve výši 23,72 % ročně sjednaném v čl. 1 podmínek. Právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce. Žalobce se touto žalobou domáhá zaplacení částky 20 620 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 13 000 Kč a dlužné části poplatku ve výši 7 620 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 10 921,08 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3 686,01 Kč, úroků ve výši 23,72 % ročně z částky 13 000 Kč od 7.12.2019 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 13 000 Kč od 7.12.2019 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud jednal ve věci v nepřítomnosti účastníků. Žalovaný se k jednání nedostavil, svou neúčast neomluvil ani nežádal o odročení jednání. Zást. žalobce svou neúčast omluvil, o odročení jednání nepožádal (§ 101 odst. 3 z.č. 99/1963 Sb., občanský soud řád – dále o.s.ř.). 4. Soud vzal za prokázaný tento skutkový stav: Právní předchůdce žalobce ([právnická osoba]) uzavřel dne 29.4.2015 s žalovaným smlouvu o půjčce [číslo] na základě které byly žalovanému vyplaceny peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit celkem částku 22 620 Kč. Tato představuje 13 000 Kč jako vyplacenou půjčku, částku 2 600 Kč jako administrativní poplatek, částku 1 820 Kč jako úrok a částku 5 200 Kč za hotovostní režim splátek. Celkovou částku se žalovaný zavázal splácet v 58 týdenních splátkách po 390 Kč. Z předložené smlouvy soud dále zjistil, že se jedná o formulářovou žalobu, kde jsou údaje o žalovaném, výše zapůjčených peněz i údaje o splátkách vypsány ručně. Na samostatné listině jsou pak smluvní podmínky, které neobsahují podpis žalovaného. V článku 1 je uvedena výše úrokové sazby, a to v několika variantách. V článku 3 smluvních podmínek je uvedena RPSN. V čl. 9 je obsaženo, že smlouva je uzavřena na dobu určitou. Z předložené smlouvy o postoupení pohledávek uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] a žalobcem [právnická osoba] ze dne 6.12.2019 vzal soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 6.12.2019, kdy byl zároveň vyzván k úhradě dlužné částky. Žalovanému byla zaslána i předžalobní upomínka. 5. S ohledem na shora zjištěné skutečnosti vzal soud za prokázané, že žalovaný převzal od právního předchůdce žalobce úvěr ve výši 13 000 Kč. Dle tvrzení žalobce obsaženého v žalobě zaplatil žalovaný ve prospěch této půjčky částku 2 000 Kč. 6. Soud věc posoudil dle z.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.) a z. č. 145/2010, o spotřebitelském úvěru (ZSÚ), když s ohledem lze dospět k závěru, že se jednalo o spotřebitelský úvěr za situace, kdy na jedné straně vystupuje společnost, jejíž činnost spočívá v poskytování zápůjček a na straně druhé dlužník jako fyzická osoba. Pro posouzení platnosti smluvních ujednání je nutné použít § 1810 a násl. o.z. o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem. 7. Podle § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. 8. Dle § 1813 o.z. má se za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo o ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 o.z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. V ustanovení § 1813 a následujících je provedena směrnice rady č. 93/13 EHS ze dne 15. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ujednání spotřebitelských smluv musejí být posuzována i z hlediska jejich přiměřenosti tak, jak je uvedeno shora. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání spotřebitele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti. 9. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha (v rozporu s požadavkem dobré víry) je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13 EHS (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám. Nemělo by být zneužíváno. 10. Z § 6 z.č. 145/2010 Sb., ZSÚ a přílohy 3 k tomuto zákonu plyne, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formou a musí obsahovat minimálně všechny informace, které stanoví příloha č. 3 k zákonu o spotřebitelském úvěru. Jedná se o takové informace, které jsou podstatné pro uzavření smlouvy o úvěru, proto musí být obsahem smlouvy samotné, nikoli až v dalších souvisejících dokumentech, například ve všeobecných obchodních podmínkách. Informace ve smlouvě je třeba uvést jasným, výstižným a zřetelným způsobem a jedná se o požadavek, který je třeba vnímat jako kvalitativní doplněk obecných požadavků na srozumitelnost a určitost právního jednání. Tento požadavek má rovněž zajistit dostatečnou čitelnost, přehlednost a logické uspořádání textu tak, aby se v něm průměrný spotřebitel bez potíží orientoval. Ne každé právní jednání, které je srozumitelné a určité je zároveň učiněné jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Z § 6 odst. 1 z.č. 145/2010 Sb. vyplývá, že pokud smlouva o spotřebitelském úvěru neobsahuje informace vyplývající z přílohy č. 3 jasným, výstižným a zřetelným způsobem, neznamená to neplatnost smlouvy jako celku. 11. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud vzal za prokázané, že žalovaný převzal od právního předchůdce žalobce zápůjčku ve výši 13 000 Kč. Dle tvrzení žalobce obsažené v žalobě zaplatil žalovaný 2 000 Kč. Pro rozhodnutí o nároku žalobce na zaplacení částek uplatněných žalobou je nutné posoudit otázku platnosti smlouvy o zápůjčce. S ohledem na ustanovení § 1814 písm. f) o.z. se soud zabýval přípustností sjednaného poplatku ze smlouvy, když zvláště se zakazují ujednání, která zavazují spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy. 12. Žalovaný v době podpisu věděl, kolik činí celková dlužná částka. Ze smlouvy samotné však nelze dovodit, jakým způsobem věřitel, tj. právní předchůdce žalobce, stanovil výši jednotlivých položek poplatku. Ujednání o poplatku za administrativní činnost a hotovostní inkaso shledal soud neplatným. Pokud je placena jakákoliv odměna za poskytnutí úvěru, jedná se o úroky, úrok je cena peněz. Pokud je spotřebiteli deklarována úroková sazba 23,72% a celková částka úroku 1 820 Kč, pak jakékoliv další ujednání o úplatě, která nemá být úrokem, i když jím je, shledává soud jako pro spotřebitele nejasné, neúměrně nevýhodné a zavádějící. Skutečná úroková sazba je totiž se započítáním těchto poplatků 74%, což již představuje neakceptovatelnou míru úroku ve smyslu konstantní judikatury Nejvyššího soudu (např. 21 Cdo 1484/2004). Věřitelem sdělované informace jsou tedy zcela nesrozumitelné. S ohledem na to soud neuznal poplatky (kromě pevně sjednaného úroku) za platně sjednané a žalovanému tedy neuložil povinnost tyto poplatky hradit.