5 C 271/2020-42 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 16.270 Kč jako dluhu ze dvou smluv o půjčce, které žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], a to ve výši 8.560 Kč ze smlouvy ze dne 28. 7. 2016 a ve výši 7.710 Kč ze smlouvy ze dne 12. 5. 2016. 2. Soud vyzval žalovaného ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání dle ust. § 115a o.s.ř. Žalovaný se nijak nevyjádřil, soud proto dle ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal, že nemá proti rozhodnutí bez jednání námitek. Vzhledem k tomu, že bylo možno rozhodnout jen na základě předložených důkazů a žalobce souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, rozhodl soud bez nařízení jednání. 3. Ze smlouvy o půjčce ze dne 28. 7. 2016 soud zjistil, že byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, jejím předmětem bylo poskytnutí půjčky ve výši 6.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal zaplatit spolu s poplatkem ve výši 4.440 Kč, který sestává z úroku ve výši 840 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 1.200 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2.400 Kč, v pravidelných týdenních splátkách. Dle karty zákazníka žalobce prověřil úvěruschopnost žalovaného. Ze smlouvy o půjčce ze dne 12. 5. 2016 soud zjistil, že byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, jejím předmětem bylo poskytnutí půjčky ve výši 7.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal zaplatit spolu s poplatkem ve výši 5.180 Kč, který sestává z úroku ve výši 980 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 1.400 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2.800 Kč, v pravidelných týdenních splátkách. Dle karty zákazníka žalobce prověřil úvěruschopnost žalovaného. Právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným žalobci smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019. Postoupení pohledávky žalobci bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 6. 12. 2019. Výzvou ze dne 7. 5. 2020 vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu a upozornil jej na možnost soudního vymáhání dluhu. 4. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dle ust. § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 5. Žalobce požadoval vedle kapitalizovaného smluvního úroku i smluvní úrok ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky do zaplacení. Soud však má za to, že takový nárok nebyl ani v jednom případě smluvními stranami sjednán, a to ani ve smlouvě, ani ve smluvních podmínkách. V obou smlouvách je uvedeno toliko, že úrok činí 840 Kč, respektive 980 Kč, dle bodu 1.2 smluvních podmínek činí výše úrokové sazby 23,72 %, tato je pevná po celou dobu trvání smlouvy, a v případě, dojde-li dle čl. 9, respektive u smlouvy ze dne 28. 7. 2016 dle čl. 9 smluvních podmínek (který se však věnuje zprostředkovatelům, odkaz je proto neurčitý a lze pouze domýšlet, zda neměl být i v této smlouvě správně odkázán čl. 9) k prodloužení doby trvání smlouvy, nebude v období překračujícím původně sjednanou dobu trvání jistina úročena. Soud proto žalobu v části požadovaného úroku (nad rámec úroku kapitalizovaného) zamítl, neboť takový nárok nebyl smluvními stranami ujednán, ujednán byl pouze úrok kapitalizovaný dobou trvání smlouvy ve výši 840 Kč a 980 Kč. 6. Žalobce vedle dlužné jistiny požadoval po žalovaném zaplacení dlužné části poplatku za poskytnutí zápůjčky. Zápůjčka činila celkem 6.000 Kč a 7.000 Kč, za poskytnutí zápůjčky byl žalovaný povinen zaplatit poplatky v celkové výši 4.440 Kč a 5.180 Kč, tedy poplatky za poskytnutí zápůjčky činily více jak 70 % jistiny, bez zohlednění úplaty za poskytnutou zápůjčku, úroku, další poplatky činily 60 % jistiny. Dle ust. § 1813 věty první o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Právní předchůdce žalobce vystupoval v souvislosti s uzavíráním smluv jako podnikatel, žalovaný jako spotřebitel, smlouvy o zápůjčce byly tedy smlouvami spotřebitelskými. Právní předchůdce žalobce byl silnější stranou právního vztahu. Smlouvy byly uzavřeny jako smlouvy adhezní, ujednání byla jednostranně určena právním předchůdcem žalobce. Dle ust. § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud má za to, že ujednání o poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 60 % jistiny zápůjčky (bez zohlednění úroku – úplaty za poskytnutou zápůjčku) je, pro nepřiměřenost výše poplatku, ujednáním příčícím se dobrým mravům. Soud proto žalobu, co do nároku na zaplacení dlužné části poplatků za administrativní činnost a poplatků za hotovostní inkaso splátek, pro absolutní neplatnost ujednání o poplatcích, pro rozpor s dobrými mravy a ustanoveními na ochranu spotřebitele, zamítl. 7. Žalobce v řízení prokázal, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným dvě smlouvy o zápůjčce, na základě kterých poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 6.000 Kč a 7.000 Kč, žalovaný však zápůjčky řádně a včas nesplácel, na dluh uhradil pouze 1.880 Kč a 4.470 Kč. Soud proto, vzhledem k neplatnosti ujednání o poplatcích, uložil žalovanému zaplatit žalobci dlužnou část jistin s úroky, to vše ponížené o uhrazené platby, tedy uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 4.960 Kč (6.840 Kč – 1.880 Kč) a částku 3.510 Kč (7.980 Kč – 4.470 Kč) se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z., neboť je žalovaný s úhradou v prodlení. 8. Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Oba účastníci byli ve věci poměrně stejně úspěšní, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.