6 C 309/2021-29 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném doplacení nesplaceného úvěru, který mu byl poskytnut na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 19.11.2017 se společností [právnická osoba] zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů. Uvedl, že část společnosti [právnická osoba] byla převedena na společnost [právnická osoba] a tato společnost postoupila předmětnou pohledávku na společnost [právnická osoba] smlouvou ze dne 11.12.2019 a ta ji postoupila následně žalobci smlouvou ze dne 26.5.2020. Žalobce uvedl, že smlouvou o úvěru se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 20 000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou sjednanou na dobu určitou. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnutý úvěr spolu s úrokem, poplatkem za vyhodnocení a správu úvěru, poplatkem za uzavření smlouvy a za sjednání úvěru a inkasním poplatkem za hotovostní výběr splátek ve svém bydlišti. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 13 pravidelných splátkách, kdy první byla splatná v měsíci následujícím po podpisu smlouvy a poslední ke dni 19.12.2018. Věřitel poskytl žalovanému úvěr v hotovosti dne 19.11.2017. Tuto skutečnost stvrdil podpisem smlouvy o úvěru. Svůj závazek ze smlouvy nesplnil řádně a včas, ocitl se tak v prodlení s úhradou dlužné částky ve výši 26 200 Kč. S ohledem na tuto skutečnost vzniklo žalobci také právo požadovat po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení z neuhrazené jistiny úvěru od 20.12.2018 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 26 200 Kč od 20.12.2018 do 20.8.2020, tj. 610 dnů, a smluvní pokuta činí 15 982 Kč. 2. Usnesením ze dne 5. srpna 2021, č. j. 6 C 309/2021-20 a č. j. 6 C 309/2021-21 soud vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě 14 dnů od doručení usnesení písemně vyjádřil k připojené žalobě a v téže lhůtě soudu sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Soud poučil žalovaného o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. S ohledem na nečinnost žalovaného a s přihlédnutím k tomu, že žalobce souhlasil s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, soud tak učinil podle § 115a) o.s.ř. Při rozhodování vycházel z obsahu spisu a předložených listinných důkazů ze strany žalobce. 3. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11.12.2019 a 26.5.2020 žalobce prokázal svou aktivní věcnou legitimaci. Prokázal, že žalovaný byl vyrozuměn o tom, že byla předmětná pohledávka postoupena na žalobce. 4. Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 19. listopadu 2017 žalobce prokázal své tvrzení o tom, že mezi právním předchůdcem žalobce, tj. společnost [právnická osoba], a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru. Dalšími listinnými důkazy (žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru), výpisy z účtu žalovaného, čestným prohlášením žalovaného, posudkem o jeho zdravotní způsobilosti) žalobce prokázal své tvrzení o tom, že náležitě prověřil úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, o který požádal. Žalovanému byl předložen formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Před podpisem úvěrové smlouvy měl možnost seznámit se s úvěrovými podmínkami. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Podpisem smlouvy se zavázal vrátit jej v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 600 Kč, a to spolu s dohodnutým úrokem ve výši 21 % ročně z poskytnuté jistiny. Smluvní strany se dohodly, že žalovaný zaplatí poplatek za správu úvěru ve výši 4 400 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši 3 800 Kč. Poplatek za uzavření smlouvy nebyl sjednán. Celkem měl na dluh zaplatit 33 800 Kč RPSN bylo sjednáno ve výši 189,38 %. 5. Po shora provedeném skutkovém zjištění soud uzavřel, že mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném k datu uzavření smlouvy, tj. 19.11.2017. 6. Předpisem splátek ke smlouvě o úvěru žalobce prokázal, že úvěr měl být splácen ve 13 pravidelných měsíčních splátkách po 2 600 Kč. Každá splátka se stala splatnou 19. dne v kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy. 7. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Po shora provedeném skutkovém zjištění soud dospěl k závěru, že mezi účastníky sporu byla platně uzavřena smlouva o úvěru, a to v souladu s ustanovením § 2395 občanského zákoníku při respektování požadavku zákona o spotřebitelském úvěru, neboť úvěrová smlouva obsahovala informace vyžadované tímto zákonem (§ 6 zákona o spotřebitelském úvěru). Vzhledem k tomu, že smlouvu o úvěru uzavřel na straně věřitele subjekt vystupující jako finanční společnost, jejíž činnost spočívá v poskytování úvěru, a na straně věřitele žalovaný jako spotřebitel, jedná se o spotřebitelskou smlouvu a na posouzení platnosti ujednání takové smlouvy je nutné použít ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem podle § 1810 a následujících občanského zákoníku. 9. Z § 1813 občanského zákoníku vyplývá, že při zkoumání výrazné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde existuje druhý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 občanského zákoníku), zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plněním, které za ně podnikatel poskytuje. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze výrazná nerovnováha, tj. taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele. 10. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováhu (v rozporu) s požadavkem dobré víry) je třeba ověřit, zda poskytoval, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13 EHS (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám, nemělo by být zneužíváno. 11. V souzené věci lze dovodit, že ujednání o úrocích a ujednání o požadovaném poplatku nebylo individuálně sjednáno, když žalovaný neměl reálnou možnost ovlivnit jejich obsah. Tato ujednání byla připravena stranou žalobce v citované smlouvě o úvěru. Soud dospěl k závěru, že ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit ve prospěch žalobce náklady spotřebitele úvěru je neplatné, zakládající výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Takové ujednání je zakázané a soud mu nemůže poskytovat ochranu. Toto jednání je oddělitelné od ostatních částí smlouvy a neznamená tak neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Ujednání o sjednaném poplatku je neurčité. Ze smlouvy samotné nelze dovodit, jakým způsobem byl tento poplatek stanoven a tato skutečnost nebyla uvedena ani ve formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Soud proto žalobci nepřiznal právo na jeho zaplacení. 12. Z tvrzení obsažených v žalobě vyplývá, že žalovaný zaplatil na úvěr částku 7 600 Kč. K tomuto závěru soud dospěl jednoduchým matematickým výpočtem, když žalobce uvedl, že celkem měl žalovaný vrátit právnímu předchůdci žalobce 33 800 Kč a dluh nyní činí 26 200 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami je představován sumou 7 600 Kč, tj. částka, která musela být ze strany žalovaného zaplacena. 13. Soud započetl provedenou platbu na dlužnou jistinu a uložil žalovanému povinnost zaplatit ve prospěch žalobce dlužnou částku ve výši 12 400 Kč (tj. 20 000 Kč – 7 600 Kč) se zákonným úrokem z prodlení od 20.12.2018 do zaplacení, neboť je zjevné, že se žalovaný ocitl v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu. Tento nárok byl shledán důvodný podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sbírky, občanský zákoník, a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. § 2. 14. Soud dále shledal důvodný nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč, tj. smluvní pokuta uplatněná podle článku V. bod 4 smlouvy o úvěru. Mezi stranami bylo ujednáno, že v případě prodlení dlužníka s úhradou splátek úvěru či zesplatněné jistiny je dlužník povinen uhradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je dlužník v prodlení. Souhrn uplatněné smluvní pokuty nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta jistina ve výši 20 000 Kč, nemůže nárok na smluvní pokutu přesáhnout 10 000 Kč. Soud proto v tomto rozsahu nárok na smluvní pokutu ve prospěch žalobce přiznal. Ujednání o smluvní pokutě bylo učiněno v souladu s ustanovením § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 15. S ohledem na shora učiněný závěr soud zamítl požadavek žalobce na zaplacení částky 13 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 7 600 Kč od 20.12.2018 do zaplacení, a smluvní pokutu ve výši 5 982