310 C 4/2021-78 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

Žalobce se domáhal zaplacení částky 44.359 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřel s žalovanou dne 12. 7. 2018. Na základě smlouvy o úvěru byl žalované dne 16. 7. 2018 poskytnut úvěr ve výši 30.000 Kč. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 31.047,89 Kč, smluvní pokuty ve výši 3.992 Kč a 6.520,50 Kč a náhrady nákladů ve výši 2.800 Kč. Žalobce dále požaduje zaplacení úroku ve výši 62,48 % p.a., maximálně do částky 118.080 Kč. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvy o úvěru ze dne 12. 7. 2018 soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalobcem a žalovanou, jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 30.000 Kč, který se žalovaná zavázala uhradit v 60 měsíčních splátkách v celkové částce 98.400 Kč, zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 83,87 % ročně. Pro případ prodlení se žalovaná zavázala uhradit smluvní pokutu ve výši 499 Kč za prodlení se splátkou delší 30 dnů, účelně vynaložené náklady ve výši 200 Kč u každé splátky a pro případ zesplatnění úvěru se žalovaná zavázala uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně s tím, že souhrn všech smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše úvěru. Žalobce poskytl žalované informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru dne 12. 7. 2018 a předsmluvní informace dne 12. 7. 2018. Sdělením ze dne 17. 7. 2018 oznámil žalobce žalované schválení úvěru se splácením dle přiloženého splátkového kalendáře. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalobce vyplatil žalované úvěr dne 16. 7. 2018. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaná na dluh uhradila celkem 36.120 Kč. Ve výpisu záznamů z registru SOLUS není u žalované uvedeno ničeho. Ve výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) je u žalované vedeno skóre 507, tedy nízké riziko, nejlepší segment klientů. Z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, pracovní smlouvy, výplatnic, výpisů z účtu o vyplacení mzdy a hodnocení klienta soud zjistil, že žalobce prověřil úvěruschopnost žalované. Výzvami ze dne 18. 10. 2018, ze dne 19. 11. 2018, ze dne 18. 11. 2019, ze dne 17. 1. 2020, ze dne 19. 3. 2020, ze dne 17. 4. 2020, ze dne 17. 8. 2020 a ze dne 20. 7. 2020 vyzval žalobce žalovanou k úhradě dluhu a upozornil ji na možnost zesplatnění dluhu. Z oznámení ze dne 23. 8. 2020 soud zjistil, že žalobce pro prodlení s úhradou splátek dluh zesplatnil. Předžalobní výzvou ze dne 3. 3. 2021 vyzval žalobce žalovanou k úhradě dluhu a upozornil ji na možnost soudního vymáhání dluhu. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu soud zjistil, že žalobce je držitelem povolení k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Žalobce dále soudu předložil vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek, ze kterého soud nezjistil žádné skutečnosti rozhodné pro skutkové či právní posouzení věci. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobce v žalobě uvedl, že ve smlouvě byl úrok vyjádřen prostřednictvím efektivní úrokové sazby, žalobou pak požaduje přiznání úroku v nominální úrokové míře. Uvedenému rozdělení však soud nepřikládá žádný význam, neboť sazba 62,48 % ročně i sazba 83,87 % ročně násobně přesahují přípustnou míru úroků, jako bude uvedeno níže. Navíc tvrzené dělení sazeb na nominální a efektivní přesahuje rozum průměrného spotřebitele a je třeba v souladu s ust. §§ 1811 – 1812 o.z. taková sdělení hodnotit ve výkladu spotřebiteli příznivějším a průměrnému spotřebiteli zřejmém, když po spotřebiteli rozhodně nelze spravedlivě požadovat provádění přepočtů efektivní sazby na úrokovou míru, jejichž přepočet i žalobce, jako odborník ve svém oboru, dokládá znaleckým posudkem. Žalobce požadoval zaplacení úroku ve výši 62,48 % ročně, strany ve smlouvě ujednaly zápůjční úrokovou sazbu ve výši 83,87 % ročně. Průměrná výše úrokových sazeb u úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu byla v době uzavření smlouvy (červenec 2018) ve výši 8,72 % p.a. (viz statistika ČNB úrokových sazeb u korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice – nové obchody, úvěry na spotřebu celkem). V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce \“ spokojí\“ - bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník - s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá \“ zhodnotit\“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce \“ lichvářské\“ úroky. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Dle citovaného rozsudku jsou nepřiměřené takové úroky, jejichž výše přesahuje (alespoň) trojnásobek obvyklé úrokové míry. Ujednání o úrocích, jejichž výše více jak devítinásobně (sjednaná výše 83,87 % oproti 8,72 %) přesahuje horní hranici obvyklé úrokové míry, je ujednáním v rozporu s dobrými mravy, a proto dle ust. § 588 odst. 1 o. z. ujednáním absolutně neplatným. Soud proto pro absolutní neplatnost ujednání o úrocích, vzhledem k oddělitelnosti tohoto ujednání ve smyslu ust. § 576 o.z., žalobu v části, ve které se žalobce domáhá zaplacení smluvních úroků (ať již přirostlých k jistině či nekapitalizovaných, požadovaných do částky 118.080 Kč), zamítl. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobce uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalované úvěr ve výši 30.000 Kč Smlouva o úvěru je z podstaty smlouvou úplatnou, úroky tedy mají být dle ust. § 1802 o.z. plněny, a proto byla žalovaná povinna platit úroky alespoň ve výši požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Žalovaná proto byla povinna zaplatit žalobci dlužnou jistinu spolu s úroky ve výši 8,72 % ročně. S ohledem na smluvní ujednání stran ohledně splácení úvěru a primárního započtení jednotlivých splátek nejprve na úrok dle bodu 4 smlouvy, soud započetl každou jednotlivou splátku primárně na úrok vypočtený z dlužné jistiny za období od poskytnutí úvěru do první splátky a následně za období ode dne následujícího po předcházející splátce do dne zaplacení následující splátky a přebývající část splátky započetl na jistinu, přičemž o tuto částku započtenou na jistinu byla vždy jistina pro následující období ponížena a úrok byl počítán z této nové snížené jistiny (viz například rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 47 Co 100/2020). S ohledem na tuto nižší sazbu a započtení úroku vždy do každé jednotlivé splátky soud došel k závěru, že žalovaná dlužnou jistinu uhradila již 17. splátkou ze dne 20. 4. 2020, touto splátkou byl úvěr zcela uhrazen. Nad to žalovaná dále uhradila částku 3.612,06 Kč. Dle ust. § 2048 a násl. o.z., ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru a smluvních ujednání byla žalovaná povinna zaplatit žalobci smluvní pokutu za prodlení s úhradou splátky ve výši 499 Kč a náhradu účelně vynaložených nákladů též za prodlení s úhradou splátky ve výši 200 Kč. Žalobce požadoval smluvní pokutu a náhradu účelně vynaložených nákladů za prodlení s úhradou 2., 3., 15. a 17. splátky, v řízení bylo prokázáno, že žalovaná byla s těmito splátkami v prodlení, žalobci proto vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 1.996 Kč a náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 800 Kč, tedy celkem na zaplacení částky 2.796 Kč. Na úhradu těchto nároků žalobce soud započetl přeplatek žalované na úvěru ve výši 3.612,06 Kč. Lze proto konstatovat, že žalovaná veškeré závazky vyplývající ze smlouvy ze dne 12. 7. 2018 splnila. Co se týká 19. splátky, zde již žalovaná nebyla v prodlení, neboť dlužná část úvěru byla splacena již 17. splátkou, proto soud žalobu co do smluvní pokuty a náhrady účelně vynaložených nákladů z 19. splátky zamítl. Stejně tak, co se týká žalobcem požadované smluvní pokuty za prodlení žalované od 25. 8. 2020 do data vyhotovení žaloby ve výši 6.520,50 Kč, žalovaná dluh z úvěru uhradila 17. splátkou dne 20. 4. 2020, tedy dne 25. 8. 2020 nemohlo nastat prodlení žalované s úhradou dluhu a žalobci proto nevzniklo právo na smluvní pokutu. Soud proto žalobu i v této části zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla ve věci plně úspěšná, náleží jí proto náhrada nákladů řízení v plném rozsahu. Vzhledem k tomu, že žalované v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žá