17 C 237/2023 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

Žalobce se domáhal zaplacení celkem 51 332,50 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze dvou smluv o spotřebitelském úvěru, které žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], dne 24. 10. 2020 a dne 10. 9. 2020, na základě kterých poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit spolu s poplatky, úroky a pojistným v celkové výši 15 980 Kč, a úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit s poplatky, úroky a pojistným v celkové výši 15 980 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, na dluh uhradil 3 200 Kč a 6 600 Kč. Soud vyzval žalovaného ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání dle ust. § 115a o.s.ř. Žalovaný se nijak nevyjádřil, soud proto dle ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal, že nemá proti rozhodnutí bez jednání námitek. Vzhledem k tomu, že bylo možno rozhodnout jen na základě předložených důkazů a žalobce souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, rozhodl soud bez nařízení jednání. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 9. 2020 bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, jejím předmětem byl úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit spolu s úrokem ve výši 9 141 Kč, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatkem za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 2 999 Kč a pojistným za doplňkové pojištění ve výši 2 340 Kč, to vše v pravidelných týdenních splátkách po 398 Kč. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný na dluh uhradil celkem 6 600 Kč. Z karty zákazníka ze dne 9. 9. 2020 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce prověřoval úvěruschopnost žalovaného s tím, že žalovaný žije s rodiči, dosáhl základního vzdělání, nemá žádnou vyživovací povinnost, pracuje na plný úvazek s pravidelným čistým měsíčním příjmem ve výši 15 490 Kč, běžné měsíční výdaje byly určeny částkou 1 729 Kč na interní splátky PF a částkou 4 500 Kč jako odhadovanými měsíčními výdaji. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 24. 10. 2020 bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, jejím předmětem byl úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit spolu s úrokem ve výši 9 141 Kč, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatkem za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 2 999 Kč a pojistným za doplňkové pojištění ve výši 2 340 Kč, to vše v pravidelných týdenních splátkách po 398 Kč. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný na dluh uhradil celkem 3 200 Kč. Z karty zákazníka ze dne 23. 10. 2020 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce prověřoval úvěruschopnost žalovaného s tím, že žalovaný žije s rodiči, dosáhl učňovského vzdělání, je svobodný bez vyživovací povinnosti, pracuje na plný úvazek s pravidelným čistým měsíčním příjmem ve výši 15 044 Kč, běžné měsíční výdaje byly určeny částkou 2 451 Kč na interní splátky PF a částkou 3 500 Kč jako odhadovanými měsíčními výdaji. Právní předchůdce žalobce postoupil pohledávky za žalovaným žalobci smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022, jak bylo zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek a seznamů postoupených pohledávek. Postoupení pohledávek žalobci bylo žalovanému oznámeno dopisem právního předchůdce žalobce ze dne 16. 12. 2022. Výzvou ze dne 1. 6. 2023 vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu a upozornil jej na možnost soudního vymáhání dluhu. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když spotřebitelským úvěrem je v souladu s ust. § 2 odst. 1 úvěr poskytovaný spotřebiteli, a to ve znění ke dni uzavření smluv. Dle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Poskytovatel úvěru je před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy v souladu s ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru náležitě posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Ačkoliv by mohlo z ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění ke dni uzavření smlouvy, tj. ve znění do 28. 5. 2022) vyplývat, že se jedná o neplatnost relativní, která se uplatí pouze v důsledku námitky spotřebitele, není tomu tak. Jedná se o neplatnost absolutní a soud je z úřední povinnosti povinen zkoumat, zda poskytovatel před uzavřením smlouvy řádně posoudil a zhodnotil úvěruschopnost spotřebitele. Uvedené vyplývá z ust. § 588 věty první o. z., judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) či judikatury Ústavního soudu (např. Nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), jakož i ze směrnic Evropského parlamentu a Rady a konstantní judikatury Soudního dvora Evropské unie (ke konkrétním směrnicím a rozhodnutím viz odůvodnění shora uvedených rozhodnutí). Soud má za to, že právní předchůdce žalobce při uzavírání obou smluv s žalovaným neprověřil úvěruschopnost žalovaného řádně, respektive z provedeného prověření vyvodil nesprávné závěry. Dle předložených zákaznických karet se sice právní předchůdce žalobce poměrně důkladně zabýval poměry žalovaného, avšak při rozhodování o tom, zda úvěry žalovanému poskytne, nepostupoval s péčí odborníka ve své oblasti, nýbrž jen matematicky hodnotil příjmy a výdaje žalovaného. Dle obojího hodnocení úvěruschopnosti by se mohlo zdát, že žalovaný dluhy bez problémů splní. Nicméně je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaný dosáhl v podstatě pouze základního vzdělání (v první kartě uvedeno základní, v druhé učňovské) a při práci na plný úvazek v roce 2020 dosahoval čistého příjmu jen lehce nad minimální mzdou. Největší pochybnosti však vyvolalo ohodnocení běžných měsíčních výdajů. Z hodnocení sice vyplynulo, že žalovaný bydlí s rodiči, tudíž jeho výdaje na bydlení mohou být minimální, avšak ani tak nelze bez dalšího ověřování důvěřovat tomu, že odhadované měsíční výdaje žalovaného činí toliko 4 500 Kč (natož 3 500 Kč). Z hodnocení výdajů však dále vyplynulo, že žalovaný již má uzavřenu (minimálně jednu) další smlouvu s právním předchůdcem žalobce, na kterou v září hradil 1 729 Kč měsíčně. Navíc se lze domnívat, že v zákaznické kartě ze dne 23. 10. 2020 došlo ke zkreslení objektivních skutečností, když jsou zde uvedeny měsíční splátky ve výši 2 451 Kč. Jestliže však v předchozím měsíci činily měsíční splátky 1 729 Kč a tento měsíc ve smlouvě smluvní strany sjednaly týdenní splátky ve výši 398 Kč (tedy minimálně ve výši 1 592 Kč měsíčně), lze pochybovat, zda uvedený údaj o již hrazených měsíčních splátkách ve výši 2 451 Kč odpovídá realitě. Nicméně z těchto zjištění vyplynulo zejména to, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným minimálně jednu další smlouvu, která není předmětem tohoto řízení (hradil-li žalovaný právnímu předchůdci žalobce měsíční splátky) a následně s ním ve dvou po sobě následujících měsících uzavřel dvě další úvěrové smlouvy. Při tom všem je třeba stále mít na paměti to, že žalovaný dosahoval velice nízké mzdy, ze které měl hradit splátky z minimálně tří úvěrových smluv. Za takového stavu pak má soud za to, že právní předchůdce žalobce nejednal poctivě, nejednal v souladu se základními zákonnými požadavky na poskytování úvěrů a i přes důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného plnit své dluhy, uzavřel s žalovaným tyto dvě úvěrové smlouvy. Smlouvy o úvěru jsou proto dle ust. § 588 o.z. absolutně neplatné a žalovaný je povinen v souladu s ust. § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru vrátit toliko poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru. Soud proto žalobu v části převyšující dlužné jistiny, ve které se žalobce domáhal zaplacení dlužných poplatků a smluvních úroků, zamítl. Soud uložil žalovanému zaplatit žalobci dlužné jistiny po odečtení úhrad žalovaného, tedy uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 11 800 Kč (15 000 Kč – 3 200 Kč) a částku 8 400 Kč (15 000 Kč – 6 600 Kč). Dlužné částky pak soud žalovanému uložil zaplatit se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z., neboť je žalovaný s úhradou v prodlení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl v řízení úspěšný z 39 %, žalovaný z 61 %, žalovanému proto náleží náhrada nákladů řízení ve výši 22 % nákladů žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Výrok IV. je pak odůvodněn bodem 2 položky 2 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soud v řízení na návrh žalobce elektronický platební rozkaz nevydal a pokračoval v řízení, proto žalobci doměřil soudní poplatek do výše dle položky 1.