5 C 210/2023-19 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 12.6.2023 domáhal toho, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 19.367,72 Kč s přísl. a částku 4.609,52 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 22.12.2020 smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný obdržel finanční hotovost ve výši 25.000 Kč, kterou převzal v místě svého bydliště, což stvrdil vlastnoručním podpisem smlouvy. Spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 27.275 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladech na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkově se žalovaný zavázal původnímu věřiteli uhradit částku ve výši 52.275 Kč v 17 měsíčních splátkách ve výši 3.075 Kč. Žalobce tvrdí, že řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného, neboť sám žalovaný do žádosti o úvěr uvedl základní údaje o své osobě a okolnosti vypovídající o jeho finanční situaci. Správnost poskytnutých údajů žalovaný stvrdil vlastnoručním podpisem žádosti o úvěr. Žalovaný sjednanou částku nehradil řádně a včas, když uhradil pouze 12.774,99 Kč. Dnem 3.2.2023 se stala účinnou smlouva o postoupení pohledávek, na základě které došlo k postoupení pohledávky původního věřitele na žalobce. Kromě úroku a zákonného úroku z prodlení požaduje žalobce smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení, a to pouze z nesplacené jistiny ve výši 19.367,72 Kč, a to za období od 23.5.2022 do 16.1.2023. 2. Soud vyzval žalovaného ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání dle ust. § 115a o.s.ř. Žalovaný se nijak nevyjádřil, soud proto dle ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal, že nemá proti rozhodnutí bez jednání námitek. Vzhledem k tomu, že bylo možno rozhodnout jen na základě předložených důkazů a žalobce souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, rozhodl soud bez nařízení jednání. 3. Z provedeného dokazování vzal soud za prokázaný následující skutkový stav. Právní předchůdce žalobce uzavřel se žalovaným dne 22.12.2020 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 25.000 Kč. Za poskytnutí tohoto úvěru se žalovaný ve smlouvě o úvěru zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku 2.906 Kč úrok, dále úplatu za poskytnutí úvěru 16.750 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu 2.619 Kč a za inkaso plateb v hotovosti v bydlišti, inkasní poplatek ve výši 5.000 Kč. Celkové náklady spotřebitelského úvěru činí 27.275 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit dlužnou částku v 17 splátkách po 3.075 Kč. Pro případ prodlení se zaplacením jakékoliv splátky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky, se kterou je žalovaný v prodlení. RPSN v tomto případě činila 270,48 %. Žalovaný dle tvrzení žalobce uhradil na dluh částku 12.774,99 Kč. Žalovaný byl seznámen s postoupením pohledávky původního věřitele na žalobce. Výzvou ze dne 24.5.2023 byl upomenut k úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru ze dne 22.12.2020. Z žádosti o úvěr ze dne 21.12.2020 soud zjistil, že žalovaný má být zaměstnaný, ale tato skutečnost nebyla původním věřitelem ověřena, příjem žalovaného měl být doložen výpisem z bankovního účtu a měl činit 14.439 Kč, z čehož na bydlení je vynakládána částka 1.000 Kč (bydlení u rodičů), na dopravu, jídlo a osobní náklady má být vynakládána částka 3.860 Kč s tím, že ze mzdy jsou prováděny srážky ve výši 3.000 Kč. Žalovaný má být svobodný, nemá žádné vyživovací povinnosti a nemá osobní bankovní účet. Souhrnná výše exekučně vymáhaných nebo žalovaných dluhů ke dni uzavření smlouvy má činit 40.000 Kč. Řádné splácení bylo údajně původním věřitelem ověřeno. 4. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když spotřebitelským úvěrem je v souladu s ust. § 2 odst. 1 úvěr poskytovaný spotřebiteli. Dle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Poskytovatel úvěru je před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy v souladu s ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru náležitě posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Ačkoliv by mohlo z ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývat, že se jedná o neplatnost relativní, která se uplatí pouze v důsledku námitky spotřebitele, není tomu tak. Jedná se o neplatnost absolutní a soud je z úřední povinnosti povinen zkoumat, zda poskytovatel před uzavřením smlouvy řádně posoudil a zhodnotil úvěruschopnost spotřebitele. Uvedené vyplývá z ust. § 588 věty první o. z., judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) či judikatury Ústavního soudu (např. Nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), jakož i ze směrnic Evropského parlamentu a Rady a konstantní judikatury Soudního dvora Evropské unie (ke konkrétním směrnicím a rozhodnutím viz odůvodnění shora uvedených rozhodnutí). 6. Přestože žalobce v žalobě uvedl tvrzení o tom, že prověřil úvěruschopnost žalovaného, soud má za to, že žalobce při uzavírání smlouvy s žalovaným neprověřil úvěruschopnost žalovaného řádně, respektive z provedeného prověření vyvodil nesprávné závěry. Žalobce k prokázání posouzení úvěruschopnosti soudu předložil pouze žádost o úvěr, ve které jsou však uvedeny rozporuplné údaje, příp. údaje, ze kterých lze dovodit, že původní věřitel nehodnotil finanční situaci žalovaného řádně. V žádosti se uvádí, že žalovaný předložil výpis z bankovního účtu (není součástí spisového materiálu), v další části je však uvedeno, že žalovaný bankovní účte nemá. Ze žádosti je zřejmé, že jsou žalovanému prováděny srážky ze mzdy (ani existence pracovního poměru není ověřena) a že celková výše exekučně vymáhaných nebo žalovaných dluhů činí 40.000 Kč. Na druhou stranu je deklarováno, že žalovaný své dluhy splácí řádně. Za takového stavu má soud za to, že právní předchůdce žalobce nejednal poctivě, nejednal v souladu se základními zákonnými požadavky na poskytování úvěrů a i přes zřejmou neschopnost žalovaného plnit a splnit své dluhy, uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru. Smlouva o úvěru je proto dle ust. § 588 o.z. absolutně neplatná a žalovaný je povinen v souladu s ust. § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru vrátit toliko jistinu spotřebitelského úvěru. Protože žalovaný uhradil celkem 12.774,99 Kč, dluží z jistiny již pouze částku 12.225,01 Kč a v tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno. Soud proto žalobu v části převyšující dlužnou jistinu, ve které se žalobce domáhal zaplacení dlužného poplatku, smluvní pokuty a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, zamítl. 7. Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 12.225,01 Kč (25.000 Kč – 12.774,99 Kč), a to se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z., neboť je žalovaný s úhradou v prodlení. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Oba účastníci byli v řízení poměrně stejně úspěšní, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. 9. Výrok IV. je pak odůvodněn bodem 2 položky druhé sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soud na návrh žalobce platební rozkaz nevydal a v řízení pokračoval, proto je žalobce povinen doplatit soudní poplatek do výše dle položky 1 sazebníku poplatků.