7 C 36/2022-27 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 12 208 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že účastníci uzavřeli dne 20. 7. 2020 smlouvu o zápůjčce, kdy žalobce žalovanému poskytl částku 7 000 Kč a žalovaný se zavázal hradit poplatek za poskytnutí půjčky ve výši 2 275 Kč s tím, že jistina a poplatek byly splatné dne 18. 8. 2020. Žalovaný na dluh ničeho neuhradil, a to ani po předchozí výzvě – v souvislosti s prodlením se žalobce domáhal další částky 2 500 Kč dle bodu 2.3 smlouvy (s tím, že odeslal celkem pět písemných výzev k zaplacení). Dále se domáhal smluvní pokuty ve výši 2 933 Kč. 2. Žalobce nedoložil ani na výzvu soudu, že ověřil schopnost klienta splácet úvěr. 3. V řízení byla prokázána smlouvou o zápůjčce a všeobecnými obchodními podmínkami a taktéž výpisem z účtu a kopiemi upomínek tvrzení žalobce o poskytnutí úvěru žalovanému a smluvených platbách za poplatek za poskytnutí půjčky a upomínky, tedy že účastníci uzavřeli dne 20. 7. 2020 smlouvu o zápůjčce, kdy žalobce žalovanému poskytl částku 7 000 Kč a žalovaný se zavázal hradit poplatek za poskytnutí půjčky ve výši 2 275 Kč s tím, že jistina a poplatek byly splatné dne 18. 8. 2020. Žalovaný na dluh ničeho neuhradil, a to ani po předchozí výzvě – v souvislosti s prodlením se žalobce domáhal další částky 2 500 Kč dle bodu 2.3 smlouvy (s tím, že odeslal celkem pět písemných výzev k zaplacení). Dále se domáhal smluvní pokuty ve výši 2 933 Kč, což představuje 0,1% denně dle bodu 2,3 smluvních podmínek, když žalobce se pokuty domáhá pouze v omezené výši). 4. Žalovaný, a to na rozdíl od žalobce, nejednal při uzavření úvěrové smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání (§ 3 písm. a) a b) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění zákona č. 43/2013 Sb.). Uplatní se tedy právní úprava zakotvená v § 9 odst. 1 tohoto zákona. 5. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, (…), povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 6. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 7. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 9. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 10. Podle § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 11. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 odst. 26 vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka, když je nutno náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutou půjčku dohodnutým způsobem. 12. Žalobce této povinnosti nedostál. 13. Žalobce tedy nesplnil povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, který je zároveň spotřebitelským úvěrem ve smyslu § 1 ZosÚ s odbornou péčí, pročež nemohl učinit ani odpovídající závěr o jeho úvěruschopnosti a nezbývá, než dospět k závěru o neplatnosti této smlouvy o úvěru, která je podle § 39 obč. zák. neplatností absolutní. Žalobci tak nelze přiznat požadovaný úrok, poplatky ani smluvní pokutu. Je-li hlavní závazek neplatný, je neplatným také ujednání o smluvní pokutě, jako závazek jeho plnění zajišťující. 14. Byly-li však na základě neplatné smlouvy o úvěru poskytnuty žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, pak má žalobce nárok na vydání bezdůvodného obohacení v této výši, když žalovaný neuhradil ničeho, a to od doby, kdy žalobce vyzval žalovaného k zaplacení. Zároveň má nárok i na zákonný úrok z prodlení dle § 1970 a násl. o.z. ve spojení s ust. nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 15. Co se nákladů řízení týká, pak soud rozhodl podle § 142 odst. 1,2 o.s.ř. podle zásady úspěchu ve věci. Problematiku nákladů řízení však posoudil komplexně s ohledem na celý uplatněný nárok, kdy požadované úrokové příslušenství a smluvní pokuta, dosahují takové výše, že výsledek řízení lze posoudit jako neúspěch žalovaného. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (když žalovanému prokazatelně žádné náklady se řízením spojené nevznikly).