18 C 144/2023-24 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 15 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil poskytnutou půjčku. 2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízení spornými. 3. Soud podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání. 4. Žalobkyně je zahraniční právnickou osobou, žalovaný je občanem České republiky. V posuzovaném případě byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr v České republice, kde žalovaný tehdy měl a doposud má své bydliště. Mezinárodní příslušnost zdejšího soudu je tedy dána podle čl. 17 bod 1 písm. c) ve spojení s čl. 18 bod 2 nařízení Brusel I bis. 5. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 30. 9. 2009 smlouvu o půjčce, na základě které byla žalovanému v hotovosti poskytnuta půjčka ve výši 15 000 Kč. V této souvislosti se žalovaný zavázal zaplatit původnímu věřiteli ve splátkách celkem 27 540 Kč (smlouva o půjčce a obchodní podmínky). Předmětná pohledávka byla následně dvakrát postoupena, a to nakonec ve prospěch žalobkyně (postupní smlouva a příloha, potvrzení o platbě, notifikace postupitele o postoupení z 25. 6. 2015 a 17. 9. 2018 a potvrzení o odeslání). Žalovaný byl následně vyzván ze strany právního zástupce žalobkyně k plnění dluhu (předžalobní výzva a potvrzení o odeslání). Podle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nezpochybnil, došlo z jeho strany k úhradě celkem ve výši 4 325 Kč. 6. Smlouva uzavřená mezi žalovaným a původním věřitelem byla sjednána v roce 2009, a proto se řídí právní poměry vzniklé z tohoto smluvního vztahu s přihlédnutím k § 3028 odst. 3 věty první o. z. právní úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. 7. Žalobkyně prokázala úkony postoupení pohledávky z původního věřitele až na současnou žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem. 8. Vztah mezi účastníky má podle obsahu práv a povinností povahu smlouvy o půjčce ve smyslu 657 obč. zák., přičemž s ohledem na postavení žalovaného jako spotřebitele se v daném případě použijí ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách směřující k ochraně spotřebitele vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na jejich společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. 9. V projednávané věci bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl ve prospěch žalovaného peněžní částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet v 60 týdenních splátkách spolu se souhrnným poplatkem 12 540 Kč. Žalovaný doposud zaplatil 4 325 Kč. 10. Co se týče právního posouzení věci, odkazuje soud rovněž na právní závěry přijaté již v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2018, č.j. 8 Co 137/2018-99. V předmětné věci se totiž jedná typově o věc, kdy půjčka byla spotřebiteli poskytnuta kapitálovou obchodní společností a smyslem a účelem obchodní společnosti (jako podnikatelky) je podnikatelskou činností vytvářet zisk. Tuto skutečnost soud zohlednil nejprve v rámci posouzení otázky platnosti poplatku pro obcházení zákona a rovněž i v rámci úvahy o neoddělitelnosti poplatku od ostatního obsahu právního úkonu. Shoda soudní praxe a občanskoprávní teorie panuje v tom, že úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky (někdy také odměna) představují cenu poskytnutého kapitálu nebo též cenu za užívání půjčených peněžních prostředků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 869/2012, nebo rozsudek ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 33 Odo 657/2005). 11. Nelze-li obecně podrobit přezkumu přiměřenosti směnu ekonomických hodnot ve smyslu § 56 obč. zák., samo o sobě to neznamená, že by nebylo možno cenu plnění podrobit přezkumu přiměřenosti z hlediska rozporu s dobrými mravy, neboť značná nepřiměřenost výše smluvního úroku je způsobilá porušit souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je zajišťováno právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. 12. Součástí předmětné adhezní smlouvy učinil původní věřitel ujednání o souhrnném poplatku v podobě znemožňující aplikaci zmíněného korektivu. Na jedné straně je zřejmé, že takto sjednaný poplatek je zjevně materiálním zdrojem zisku nahrazujícím obvykle sjednaný úrok, zároveň na straně druhé nelze pominout, v jakém skutečném rozsahu představuje i cenu dohodnuté služby. Takto sjednané ujednání brání tomu, aby bylo možno rozlišit skutečnou cenu věřitelem poskytnuté služby a skutečnou výši úroku, který tak nelze poměřovat ani korektivem dobrých mravů vyplývajícím z § 3 odst. 1 obč. zák. 13. Právní předchůdce žalobkyně z pozice ekonomicky silnějšího subjektu při vědomí neaplikovatelnosti právní úpravy přijaté na ochranu spotřebitele se zjevně snažil eliminovat i užití korektivu dobrých mravů. Smlouva sice není v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem, avšak svými účinky účel a smysl právní úpravy obchází. Věřitel adhezní smlouvou záměrně cílil na výsledek, který právní úpravou není předvídán a není ani žádoucí. Tento právní úkon učiněný in fraudem legis je podle § 39 obč. zák. v této části absolutně neplatný, k čemuž je soud povinen přihlédnout ex officio. 14. Důvod neplatnosti právního úkonu se může omezit pouze na část právního úkonu, je-li tato neplatná část oddělitelná od ostatního obsahu. Oddělitelnost je nutno posuzovat vzhledem k povaze právního úkonu, k jeho obsahu, anebo k okolnostem, za nichž k právnímu jednání došlo. Již v rozsudku ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdo 1248/96, Nejvyšší soud uzavřel, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu, je třeba dbát, aby byla respektována vůle subjektů právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Je totiž nutno respektovat zásadu autonomie vůle. Neoddělitelnost je tak třeba posuzovat ve smyslu obsahovém, nikoliv reálné nedělitelnosti a podle zásady favor negotii je třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006, ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2636/2008 nebo nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 436/05). V dané souvislosti je však třeba zdůraznit nejen smysl a účel existence původního věřitele, nýbrž také adhezní povahu smlouvy s tím, že v souzené věci je materiálním zdrojem vytváření zisku vždy právě a jen souhrnný poplatek. Tuto část právního úkonu nelze od ostatního obsahu oddělit pro nezpůsobilost samostatné existence zbylé části obsahu právního úkonu. Nelze totiž pochybovat o tom, že bez sjednání poplatku by původní věřitel, jemuž je vlastní svou činností generovat zisk, což vůbec podmiňuje jeho existenci, takovýto právní úkon neučinil. Jednajícímu věřiteli, který sleduje uskutečnění jednotného právního následku, navíc pro něj základní povahy (dosažení zisku), nelze proti jeho vůli vnutit pouze jeho částečné uskutečnění, a proto nelze poplatek oddělit od zbylé části obsahu smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). 15. Je-li neplatným ujednání o poplatku, je pro jeho neoddělitelnost neplatný celý právní úkon – smlouva o půjčce – a protože si smluvní strany na základě neplatných smluv poskytly plnění, jsou povinny si plnění vrátit (§ 457 obč. zák.). V případě peněžitého plnění je na soudu, aby tato plnění sám, i při absenci jakéhokoliv úkonu ze strany účastníků řízení, zúčtoval. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 10 675 Kč (byla předána částka 15 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 4 325 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen žalobkyni vydat. 16. Aniž by bylo dotčeno výše uvedené, dodává soud, že ke stejnému důsledku by vedl rovněž závěr, že ujednání o poplatku je materiálně zcela ujednáním o úroku, neboť se svou povahou jedná o odměnu za poskytnutí půjčky resp. odměnu představující cenu poskytnutého kapitálu, která je materiálním zdrojem generování zisku a která představuje (další) složku úroku. Přiměřenost smluvních podmínek je z tohoto pohledu třeba hodnotit jako celek. Jestliže tedy spotřebitel byl povinen vrátit jistinu ve výši 15 000 Kč společně s částkou 12 540 Kč, pak při splácení na dobu 60 týdnů lze dovodit, že úrok činí cca 72 % ročně. 17. Takové ujednání o úrocích v předmětné smlouvě je podle soudu absolutně neplatné podle § 3 odst. 1 a § 39 obč. zák., neboť takto ujed