18 C 174/2023-44 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 44 918 Kč s příslušenstvím, kterou byla žalovaná povinna zaplatit z titulu dvou smluv o zápůjčce. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila zápůjčky, které jí byly poskytnuty. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinila v řízení spornými. 3. Původní věřitel a žalovaná uzavřeli dne 25. 9. 2019 smlouvu o zápůjčce, na základě které byla žalované poskytnuta částka 21 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit do 60 týdnů, a to spolu s částkou 18 175 Kč (smlouva ze dne 25. 9. 2019). V žádosti o tento spotřebitelský úvěr žalovaná uvedla, že žije s partnerem v nájmu, má základní vzdělání, vyživuje dvě osoby, je v domácnosti a zápůjčku žádá na běžné provozní výdaje. V žádosti je uvedeno, že příjem žalované činí 9 200 Kč a její výdaje činí 3 000 Kč a k tomu 3 500 Kč jako další splátky (karta zákazníka ze dne 25. 9. 2019). Na tento svůj závazek žalovaná uhradila celkem 10 997,63 Kč (přehled úhrad). 4. Ve vztahu ke smlouvě z 18. 6. 2019 (nárok 2) žalobkyně žádné listinné důkazy prokazující uzavření smlouvy nedoložila. V dané souvislosti pouze z přehledu úhrad plyne, že žalovaná čerpala 18. 6. 2019 částku 20 000 Kč a celkem uhradila zpět do 19. 10. 2022 částku 21 840,37 Kč (přehled úhrad). 5. Původní věřitel postoupil obě pohledávky za žalovanou ve prospěch žalobkyně, o čemž byla žalovaná vyrozuměna ze strany postupitele (postupní smlouva a její přílohy, oznámení o postoupení, potvrzení o odeslání). Žalovaná byla následně vyzvána k plnění právním zástupcem žalobkyně (předžalobní výzva a potvrzení o odeslání). 6. Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97 soud nic nezjišťoval, neboť jde o právní názor vyslovený v jedné konkrétní věci, a to navíc za účinností jiné regulace spotřebitelských úvěrů. 7. Žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2390 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“). 8. Žalobkyně prokázala notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávky z původního věřitele na současnou žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022). 9. Soud dospěl k závěru, že smlouva je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Věřitel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepostupuje s odbornou péčí, která předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Porušení povinnosti věřitele při posouzení úvěruschopnosti dlužníka je dáno již tím, že si údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti neobstaral a spoléhal pouze na statistické údaje, aniž zohlednil konkrétní poměry žadatele o úvěr (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022). 10. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost spotřebitele posouzena řádně nebyla. Úvodem soud uvádí, že jako nepřípadný hodnotí odkaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, neboť jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. Pro danou věc je však relevantní ZSÚ, který v § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat. Žalobkyně však uvedla, že kopie dokladů vůbec nemá, což vede k tomu, že soud nemůže čerpat skutkové poznatky přímo z listin, které mají tvrzené skutečnosti dokládat, a nemůže si tak ani učinit celkový obraz o ekonomické situaci žalované před poskytnutím spotřebitelského úvěru. I kdyby měla zákaznická karta prokazovat, že předmětné listiny žalovaná předložila, nemohou prokazovat jejich obsah, a tím tedy ani nemohou prokazovat, zda původní věřitel dostál svým povinnostem podle ZSÚ. 11. Co se týče příjmů žalované, v kartě je uveden její čistý příjem 9 200 Kč s tím, že žalovaná je v domácnosti a jde o její jediný příjem. Další příjmy domácnosti měly činit 20 000 Kč, nicméně vůbec není zřejmé, o jaké příjmy má jít, přičemž soudu nebyly předloženy dokumenty, z nichž by mohl uvedené údaje ověřit, a proto k této částce bez dalšího přihlédnout nelze – mělo-li jít o příjmy partnera žalované, měl se původní věřitel touto otázkou fakticky mnohem důsledněji zabývat; k tomu srov. shora citované rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Cdo 2981/2022). Co se týče celkových výdajů žalované, je zde uvedena částka 3 000 Kč, která však byla pouze odhadnuta, jak je výslovně v kartě uvedeno. Současně jsou uvedeny již existující splátky ve výši 3 500 Kč, a to jak vůči původnímu věřiteli, tak dalšímu subjektu. Žalovaná tedy v době uzavření smlouvy splácela vyšší částku, než kolik byly její celkové tvrzené výdaje na živobytí, přičemž současně měla žalovaná vyživovací povinnost ke dvěma dětem. Tyto skutečnosti pak měly být ověřeny pouze výpisy z účtu za dva měsíce, aniž by bylo zřejmé, co z nich bylo zjištěno a především jak konkrétně věřitel reflektoval jejich obsah. Soud proto činí závěr, že věřitel neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalované dostatečným způsobem, tj. nevyžádal si od žalované ověřitelným způsobem relevantní doklady o výši jejích plateb za její pravidelné výdaje (nájem a další pravidelné platby) a spolehl se na žalovanou deklarované částky; zde lze poukázat např. na to, že žalovanou deklarované osobní výdaje činí pouze 3 000 Kč (cca 100 Kč na den – takový„ odhad“ podle soudu zjevně reálným životním nákladům dospělého člověka neodpovídá). 12. S ohledem na velmi nízký příjem žalované, poměrně vysokou částku k úhradě (podle smlouvy by šlo o více než čtyřnásobek měsíčního příjmu), postupnou kumulaci dluhů a nedostatečné zkoumání výdajové stránky žalované bylo povinností věřitele majetkové poměry žalované dále prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalované, když se nabízela důvodná pochybnost o reálné schopnosti žalované vytvořit si dostatečnou rezervu na splátky dalšího dluhu. Jestliže se však věřitel při takto nízkém příjmu dostatečně nezabýval především výdajovou stránkou žalované, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet. Neměl tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní kladný závěr o reálné schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splatit. Přístup věřitele spočívající v tom, že jeho povinnosti byly splněny, protože žalovaná žádost o úvěr„ nějak“ vyplnila a k tomu doložila výpisy z účtu za dva měsíce, nelze akceptovat. 13. Smlouvu ze dne 25. 9. 2019 je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z ní je třeba vypořádat podle § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané ná