18 C 205/2023-65 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 137 549,62 Kč s příslušenstvím, kterou byl žalovaný povinen zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu byl poskytnut. 2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízením spornými. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: 4. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 15. 9. 2016 smlouvu o úvěru ([anonymizováno] půjčka), na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši celkem 273 534 Kč. Součástí smluvních ujednání byly rovněž obecné a produktové obchodní podmínky původního věřitele a sazebník, které blíže upravovaly práva a povinnosti smluvních stran (smlouva o úvěru – návrh a akceptace, obchodní podmínky a sazebník). Žalovaný úvěr čerpal dne 15. 9. 2016 a následně docházelo k částečným úhradám (souhrnný výpis z účtu). Původní věřitel úvěr ke dni 11. 8. 2021 zesplatnil pro prodlení žalovaného, nicméně nebyl doložen doklad o odeslání tohoto dokumentu (oznámení o okamžité splatnosti). Podle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nezpochybnil, uhradil žalovaný před zesplatněním 214 302,95 Kč a po zesplatnění 984,23 Kč, celkem tedy 215 287,18 Kč. 5. Z doložených výpisů z účtu vyplývají pravidelné příjmy a výdaje žalovaného, jakož i to, že v době před uzavřením smlouvy byly v červenci a srpnu obratové výsledky na účtu záporné a že žalovaný čerpal další úvěrové produkty či půjčky (výpisy z účtu žalovaného). Z žádosti o úvěr a jejího doplnění plyne, že žalovaný měl celou řadu úvěrových produktů, že bydlí v nájmu, je vyučen s maturitou, jeho příjem činí 21 077 Kč, nájemné platí ve výši 4 600 Kč (žádost o úvěr a její doplnění). 6. Původní věřitel pohledávku za žalovaným postoupil ve prospěch žalobkyně (smlouva o postoupení, dohoda o úhradě, prohlášení o okamžiku postoupení, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení). Žalovaný byl následně vyzýván k úhradě dluhu i výzvou právního zástupce žalobkyně (předžalobní výzva a potvrzení o odeslání). 7. Z podacího archu z června 2021 soud nic podstatného nezjistil, neboť není zřejmé, k jaké listině se má vztahovat. 8. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 145/2010 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“). 9. Podle § 9 odst. 1 ZSÚ platí, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 10. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti žalovaného. 11. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. 12. Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). 13. V posuzované věci se podává, že původní věřitel se sice zabýval výší příjmů žalovaného, když vyšel z výpisů z účtu a z žádosti o úvěr, nicméně již zde je zjevné, že věřitel nevěnoval údajům sděleným žalovaným dostatečnou pozornost. Z výpisů za červenec až září 2016 totiž plyne průměrný čistý příjem ve výši 19 410 Kč a nikoli 21 077 Kč, což žalovaný uvedl v žádosti. Je tedy zjevné, že příjem žalovaného byl podprůměrný. Dále je třeba konstatovat, že věřitel se v podstatě nijak nezabýval (nezohlednil) otázkou výdajů žalovaného. Již ze samotných výpisů je zřejmé, že žalovaný svou finanční situaci zvládal velmi obtížně, pokud vůbec. Za červenec i srpen jsou obratové zůstatky záporné, a to i v situaci, kdy žalovaný průběžně čerpal další půjčky [webová adresa]). Další deklarovaný výdaj (nájemné) nijak ověřován nebyl, přičemž částka 4 600 Kč jako celkový náklad na nájemné a související platby se soudu jeví jako nepravděpodobně nízká. I kdyby dále věřitel pouze odhadl životní výdaje na základě svého interního ekonomického modelu, takto odhadnutá částka nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a má vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. Původní věřitel tedy neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádal si informace ani doklady o výši jeho pravidelných výdajů, doklady o výši jeho plateb za bydlení, inkaso apod. 14. S ohledem na velmi nízký příjem žalovaného, velmi vysokou částku k úhradě, průběžnou kumulaci dalších dluhů, které žalovaný zjevně nezvládal platit, a nedostatečné zkoumání výdajové stránky bylo povinností věřitele majetkové poměry žalovaného dále prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalovaného, když se nabízela důvodná pochybnost o reálné schopnosti žalovaného vytvořit si dostatečnou rezervu na splátky úvěru. Jestliže se však věřitel dostatečně nezabýval především výdajovou stránkou, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Neměl tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní kladný závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěr splatit. To, že úvěr byl použit částečně na konsolidaci, není podle soudu podstatné, i tak (ať jsou prostředky vyplaceny přímo žalovanému nebo jsou použity na úhradu jiného jeho dluhu), jde stále o plnění ve prospěch majetkové sféry žalovaného. Navíc tzv.„ konsolidační úvěr“ je samostatný bankovní produkt, resp. samostatná úvěrová smlouva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 ICdo 154/2022). 15. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo. 16. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje