Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou soudu dne 13. 8. 2025 (ve znění opravného podání ze dne 12. 11. 2025) domáhala po žalovaném zaplacení částky 21 015,78 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že původní věřitel , právnická osoba, pohledávku za žalovaným postoupil žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024. Původní věřitel uzavřel s žalovaným dne 19. 1. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , jejímž prostřednictvím poskytl žalovanému celkem částku 60 000 Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději do 22. 3. 2025. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením úvěru, a to ke dni 23. 3. 2025. Dlužná částka sestává z jistiny 15 846,87 Kč, smluvního úroku 3 961,89 Kč a smluvní pokuty 1 207,02 Kč. Jelikož žalovaný již ničeho neuhradil, domáhá se žalobkyně svého nároku soudní cestou, a to včetně zákonného úroku z prodlení.2. Žalobkyně v podání ze dne 10. 4. 2026 sdělovala, že úvěruschopnost žalovaného byla vyhodnocena na základě lustrací v CEE, ISIR, SOLUS, NRKI a BRKI a na základě úvěrové historie. Žalobkyně však nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrací v uvedených databázích a o tvrzených příjmech a výdajích. Žalovaný prohlásil, že není v prodlení se splácením jakéhokoliv dluhu vůči třetí osobě, že si není vědom evidence v žádné z databází dlužníků nebo databázi pro tvorbu úvěrové historie.3. Soud následně vyzval účastníky usnesením, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci neučinili soudu žádné podání, zejména tedy ani žalovaný se nevyjádřil jak k textu podané žaloby (která mu byla doručena spolu se shora uvedeným usnesením), tak ani k tomuto usnesení soudu. Skutečnosti tvrzené v žalobě nečinil v řízení spornými. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.4. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění: Původní věřitel , právnická osoba, uzavřel s žalovaným dne 19. 1. 2024 Smlouvu o úvěru splatném ve splátkách č. , hodnota, , jejímž předmětem byl závazek původního věřitele poskytnout žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se zavázal úvěr splatit společně s úroky. Částka jistiny úvěru byla sjednána ve výši 60 000 Kč, úroková sazba činila 108,72 % ročně (celkem mělo být na úroku uhrazeno 40 852,56 Kč), RPSN pak 183,10 %. Úvěr měl být splacen prostřednictvím 12 měsíčních splátek po 8 404,38 Kč. Obchodní podmínky , právnická osoba, pro poskytování úvěrů splatných ve splátkách pak upravovaly podrobněji práva a povinnosti smluvních stran. Poskytnutí částky 60 000 Kč dne 19. 1. 2024 žalobkyně prokázala Výpisem z běžného účtu. Z Potvrzení o finančních transakcích k úvěrové smlouvě č. , hodnota, je patrno, že na tento úvěr žalovaný uhradil celkem částku 75 757,04 Kč. Žalovaný byl upomínkami ze dne 19. 1. 2025, 18. 2. 2025 a 22. 3. 2025 vyzýván k úhradě dlužné částky. Předžalobní upomínkou ze dne 16. 4. 2025 byl žalovaný opět vyzván k úhradě dlužné částky a byl upozorněn na možné soudní řízení. Svou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně doložila Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 ve znění Dodatku č. , hodnota, z téhož dne, seznamem postupovaných pohledávek a oznámením o postoupení pohledávky. Ze zprávy , právnická osoba, . soud zjistil, že dne 19. 1. 2024 byla žalovanému na účet připsána částka 60 000 Kč poskytnutá společností , právnická osoba5. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení.6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.8. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.10. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.11. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.13. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.15. Žalobkyně byla usnesením pod č.j. 9 C 36/2026-15 vyzvána, nechť doplní skutková tvrzení a též předloží důkazy ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně předložila pouze obchodní podmínky původního věřitele a konstatovala, že úvěruschopnost žalovaného byla vyhodnocena prostřednictvím lustrací v CEE, ISIR, SOLUS, NRKI a BRKI a úvěrové historie. Žalobkyně však nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrací v uvedených databázích a o tvrzených příjmech a výdajích. Žalovaný měl prohlásit, že není v prodlení se splácením jakéhokoliv dluhu vůči třetí osobě a že si není vědom evidence v žádné z databází dlužníků nebo databázi pro tvorbu úvěrové historie.16. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně řádně a úplně nedoložila podklady, na základě kterých byla úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumána. Původní věřitel tak zcela rezignoval na ověření příjmové a výdajové stránky žalovaného, ověření žalovaného v různých databázích zůstalo pouze v rovině tvrzení. Původní věřitel tak zřejmě pouze formálně vykázal úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, aniž by se blíže jeho poměry zabýval. Poskytovatel úvěru má povinnost vycházet z reálných údajů poskytnutých žalovaným, je třeba, aby vše bylo prokázáno příslušnými listinami.17. Za dané situace soud dovodil, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného z hlediska příjmové a výdajové stránky, čímž nebylo ani prokázáno, že by žalovaný byl schopen úvěr splatit. Lze tak uzavřít, že původní věřitel před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumal úvěruschopnost žalovaného po formální i materiální stránce, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena na základě nezbytných, spolehlivých informací a dle výsledku takového posouzení musela mít žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.18. Primárním chráněným zájmem podle zákona o spotřebitelském úvěru je ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před nezodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.19. Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., kterou se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky splácet i s úroky a případnými poplatky. Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť dle § 2 zákona o spotřebitelském úvěru šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stíhala poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak to ukládá § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně (resp. původní věřitel) však této povinnosti nedostála, neboť i přes výzvu soudu nedokázala doložit dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Důsledek porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu, také s ohledem na výklad čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 vydaného ve věci C-679/18, tak jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 31. 5. 2021 č. j. 29 ICdo 3/2021-55. Dle tohoto výkladu musejí být čl. 8 a 23 citované směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, aby byla sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele uplatněna pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne. Současně je kladen důraz na zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů spotřebitelům bez předchozího posouzení jejich úvěruschopnosti s cílem zabránit zadlužování obyvatel a sankcionovat věřitele za takové jednání, které je v rozporu s unijním právem.20. Nad rámec důvodu neplatnosti smlouvy z titulu výše uvedených zákonných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru soud dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy podle § 588 ve spojení s § 1796 o. z. Žalovanému byl dle smlouvy poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč se smluvním úrokem 108,72 % ročně. Taková výše smluvního úroku se zjevně příčí dobrým mravům. Společnost , právnická osoba, vystupovala při uzavření smlouvy jako profesionální poskytovatel úvěrů, zatímco žalovaný byl spotřebitelem. Na takový vztah je nutno klást zvýšené požadavky na poctivost, transparentnost a respekt k ochraně slabší smluvní strany. Sjednaný úrok představuje mimořádně vysoké úplatné zatížení spotřebitele. Jde tedy o sazbu zcela excesivní a zjevně neodpovídající obvyklé ceně peněz na trhu ani zvýšené rizikovosti nebankovního úvěrování. Takto sjednaný úrok již v relativně krátké době vede k nárůstu dluhu v rozsahu, který je ekonomicky neobhajitelný a pro spotřebitele fakticky neúnosný. Takové ujednání nezakládá spravedlivou rovnováhu práv a povinností stran, ale vytváří hrubě nerovné postavení ve prospěch poskytovatele úvěru jako profesionála na úkor žalovaného jako spotřebitele.21. Soud přihlédl i k tomu, že judikatura dlouhodobě považuje za rozporné s dobrými mravy takové úroky, které podstatně a zjevně přesahují sazby obvyklé v době a místě sjednání, zejména jsou-li uplatněny vůči spotřebiteli a spojeny s jeho slabším postavením (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3308/16, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Závěr o neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy vychází z konkrétních okolností dané věci spočívající v nepřiměřené výši sjednaného úroku, v postavení původního věřitele jako profesionálního nebankovního věřitele naproti postavení žalovaného jako spotřebitele. Za této situace soud uzavírá, že ujednání o odměně za poskytnutí úvěru překročilo meze smluvní volnosti a poctivého obchodního styku natolik, že je nelze právně chránit. Úvěrová smlouva je proto neplatná i pro rozpor s dobrými mravy. K této neplatnosti soud přihlédl i bez návrhu.22. Ve smyslu § 2993 o. z. by měla žalobkyně právo jen na to, co bylo plněno, tedy na vrácení dosud neuhrazené jistiny. U smlouvy žalobkyně prokázala poskytnutí částky 60 000 Kč, žalovaný však uhradil celkem částku 75 757,04 Kč, zaplatil tedy více, než mu bylo poskytnuto. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy pozbyla žalobkyně právo na zaplacení veškerých nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (tedy úroků z prodlení od tvrzené splatnosti, úroků z úvěru, smluvní pokuty), a proto byly tyto nároky jako nedůvodné zamítnuty.23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků zohlednil i žalobou požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalovaný, jakožto v řízení úspěšnější strana sporu, by měl právo na náhradu nákladů řízení, avšak z obsahu spisu vzhledem k jeho pasivitě nevyplývá, že by mu v řízení vznikly jakékoliv náklady, které by mu bylo možné přiznat.