22 C 30/2021-58 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal proti žalovanému zaplacení částky 22.100 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené s právním předchůdcem žalobce, který na základě této smlouvy žalovanému poskytl 12.000 Kč. Celkové náklady spotřebitelského úvěru byly sjednány ve výši 8.280 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 20.280 Kč se žalovaný zavázal uhradit v měsíčních splátkách po 1.560 Kč, což však nedodržel a ke dni 5. 3. 2019 došlo k zesplatnění dlužné částky. Úvěrovou smlouvu uzavřel žalovaný se společností [právnická osoba], jejíž část byla převedena na společnost [právnická osoba] Tato společnost předmětnou pohledávku za žalovaným postoupila na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020. Žalobce požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny 12.000 Kč, úroku za sjednanou dobu úvěru 959,20 Kč, úhradu za administrativní činnost 1.149,60 Kč, smluvní pokuty 7.000 Kč a dále zaplacení smluvního a zákonného úroku z prodlení. V podání ze dne 25. 5. 2021 žalobce doplnil, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla posouzena na základě informací získaných od žalovaného, které uvedl v žádosti, což bylo ověřováno doklady, a dále nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný v žádosti uvedl příjem 17.587 Kč a příjem domácnosti 28.590 Kč měsíčně a výši měsíčních výdajů 16.000 Kč. 2. Za použití ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi úvěrujícím [právnická osoba] a žalovaným jako úvěrovaným a jejím předmětem bylo poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 12.000 Kč na dobu určitou do splatnosti poslední třinácté měsíční splátky. Za dobu poskytnutí úvěru byl sjednán úrok ve výši 28 %. Dále byl sjednán poplatek za uzavření smlouvy 480 Kč, poplatek za správu úvěru 2.640 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek 2.280 Kč. Celkovou dlužnou částku 20.760 Kč se žalovaný zavázal zaplatit ve třinácti měsíčních splátkách po 1.560 Kč měsíčně. V článku V. byla sjednána možnost zesplatnění úvěru pro případ prodlení žalovaného se splácením úvěru a dále byla sjednána pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je dlužník v prodlení. Z výzvy ze dne 25. 1. 2021 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky do 9. 2. 2021, přičemž z podacího lístku vyplývá, že tato výzva byla zaslána žalovanému doporučeně. Z výpisu z obchodního rejstříku a z notářského zápisu ze dne 27. 9. 2018 bylo zjištěno, že část závodu společnosti [právnická osoba], který byl tvořen divizí spotřebitelských úvěrů, byla převedena na společnost [právnická osoba] Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 bylo zjištěno, že předmětná pohledávka byla postoupena na žalobce. Z žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 5. 2. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný zde uvedl příjem 17.587 Kč měsíčně a příjem domácnosti 28.590 Kč měsíčně. Dále zde uvedl náklady na bydlení 9.000 Kč, na stravování 5.000 Kč, na splátky úvěru 2.000 Kč s tím, že v domácnosti žijí dvě osoby a pracovní poměr má na dobu určitou. Z výplatní pásky a poštovní poukázky bylo zjištěno, že průměrný příjem žalovaného v listopadu a prosinci 2017 včetně nemocenské činil 16.633 Kč. Ze smlouvy o ubytování byly zjištěny náklady na ubytování žalovaného a jedné spolužijící osoby 9.000 Kč měsíčně. 4. Podle § 86 odst. 1 a odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celková výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 5. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 6. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce a žalovaná uzavřeli předmětnou úvěrovou smlouvu platně. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se mu spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, protože stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, jinak by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly. V tomto směru soud poukazuje také na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018, podle něhož to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v úvahu bez ohledu na to, zda je tento požadavek v nějakém zákoně výslovně zakotven. V principu odpovědného úvěrování a v ochraně spotřebitele před neúměrným zadlužováním navazuje zákon č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb. provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., kde byla neplatnost smlouvy pro případ neposouzení schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet s odbornou péčí koncipována jako neplatnost absolutní. Nebylo smyslem a účelem zákona č. 257/2016 Sb. zákonnou ochranu a právní postavení spotřebitelů oslabit či ohrozit, což by znamenalo připuštění relativní neplatnosti. Spotřebitel totiž jako jednoznačně slabší smluvní strana v naprosté většině případů nedisponuje potřebnými právními znalostmi k uplatnění relativní neplatnosti a ve sporech z úvěrových smluv se tedy jedná o slabší smluvní stranu také z hlediska právní orientace a také z hlediska ekonomického. V daném případě je třeba aplikovat absolutní neplatnost ve smyslu § 588 občanského zákoníku, a to pro rozpor se zákonem tedy § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Pokud totiž věřitel řádně nesplnil povinnosti stanovené v uvedeném zákonném ustanovení při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele, bylo by takové právní jednání v rozporu s ustanovením § 86 zák. č. 257/2016 Sb., a současně také s účelem a smyslem tohoto zákona a tím i s veřejným pořádkem, který pouze doplňuje kritérium smyslu a účelu zákona. Smyslem a účelem zákonné úpravy spotřebitelského úvěru a související ochrany spotřebitele je zabránit nežádoucímu rostoucímu zadlužování domácností, které může mít pro dlužníky i likvidační důsledky, když může vést k jejich předlužení a související insolvenci, což není z ekonomického ani společenského hlediska žádoucí. Z úpravy občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru je zcela jednoznačný úmysl zákonodárce a účel zákona směřující ke zvýšené ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany úvěrové smlouvy. Uvedený názor soudu se opírá také o rozhodovací praxi soudního dvora Evropské unie, který průřezově pro spotřebitelské právo vymezuje soudu prostor pro postup z úřední činnosti. V rozsudku zle dne 4. 6. 2015, Faber C – 497/13 bod 42 soudní dvůr Evropské unie dovodil, že zde hrozí nebezpečí, že spotřebitel se nedovolá svého práva, neboť o něm neví. Ve spotřebitelském právu je třeba zohlednit skutečnost, že ekonomicky silnější subjekt prostřednictvím poskytování profesionálních právních služeb má na rozdíl od spotřebitele výhodu znalosti právní úpravy, kterou využívá ve svůj prospěch, přičemž absence informovanosti spotřebitele je vyvažována zásahem zvenčí. Takový výklad považuje soud za konformní, odpovídající dosavadnímu přístupu zákonodárce i soudů při ochraně