22 C 58/2021-69 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal proti žalovanému zaplacení částky 18.593,16 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 5. 4. 2019, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10.000 Kč, přičemž neuhrazený poplatek za poskytnutí úvěru spolu se smluvním úrokem z prodlení činí 3.143,16 Kč. Žalovaný nedostál svým závazkům z úvěrové smlouvy. Žalobce doplnil, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena na základě nahlédnutí do insolvenčního rejstříku, do centrální evidence exekucí a na základě informací získaných od žalovaného, kdy byly posouzeny jeho příjmy a výdaje. Žalobce dále poukazoval na postoupení předmětné pohledávky na žalobce. 2. Za použití ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 5. 4. 2019 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi [právnická osoba] jako poskytovatelem a žalovaným jako spotřebitelem a jejím předmětem bylo poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 10.000 Kč se splatností 28 dnů od odeslání finančních prostředků s tím, že pokud není řádně a včas spláceno činí výše splátky 13.143,16 Kč. V bodě 4 smlouvy je upraven nárok žalobce na smluvní pokutu, smluvní úrok z prodlení a náhradu nákladů vzniklých v důsledku prodlení, což soud s ohledem na obsah rozhodnutí ve věci samé blíže nerozvádí. Z potvrzení o platbě bylo zjištěno, že dne 5. 4. 2019 byla zaslána na účet žalovaného částka 10.000 Kč. Z výzvy ze dne 23. 3. 2020 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky. Ze smluv o postoupení pohledávek ze dne 2. 1. 2020 a 5. 3. 2020 a jejich příloh bylo zjištěno, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena na žalobce. 4. Ze tří výpisů z účtu žalovaného za období od prosince do března 2018 bylo zjištěno, že podle prvních dvou výpisů zde přišla mzda 10.541 Kč a 12.035 Kč, přičemž v posledním výpisu není žádný příjem ze mzdy. Z výpisů byla dále zjištěna výplata žalovanému tří půjček 4.900 + 7.000 + 1.000 Kč. Všechny výpisy vykazují záporný zůstatek okolo - 14.000 Kč. Z formuláře o posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že zde není podpis žalovaného, přičemž je zde uveden jeho čistý příjem 21.652 Kč, nulové náklady na bydlení, 3 členové domácnosti mající příjem, žádné dítě, měsíční výdaj na úvěr 1.200 Kč, ostatní výdaje 9.000 Kč a životní minimum 3.140 Kč. 5. Podle § 86 odst. 1 a odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celková výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 6. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce a žalovaný uzavřeli předmětnou úvěrovou smlouvu platně. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se mu spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, protože stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, jinak by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly. V tomto směru soud poukazuje také na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018, podle něhož to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v úvahu bez ohledu na to, zda je tento požadavek v nějakém zákoně výslovně zakotven. V principu odpovědného úvěrování a v ochraně spotřebitele před neúměrným zadlužováním navazuje zákon č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb. provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., kde byla neplatnost smlouvy pro případ neposouzení schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet s odbornou péčí koncipována jako neplatnost absolutní. Nebylo smyslem a účelem zákona č. 257/2016 Sb. zákonnou ochranu a právní postavení spotřebitelů oslabit či ohrozit, což by znamenalo připuštění relativní neplatnosti. Spotřebitel totiž jako jednoznačně slabší smluvní strana v naprosté většině případů nedisponuje potřebnými právními znalostmi k uplatnění relativní neplatnosti a ve sporech z úvěrových smluv se tedy jedná o slabší smluvní stranu také z hlediska právní orientace a také z hlediska ekonomického. V daném případě je třeba aplikovat absolutní neplatnost ve smyslu § 588 občanského zákoníku, a to pro rozpor se zákonem tedy § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Pokud totiž věřitel řádně nesplnil povinnosti stanovené v uvedeném zákonném ustanovení při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele, bylo by takové právní jednání v rozporu s ustanovením § 86 zák. č. 257/2016 Sb., a současně také s účelem a smyslem tohoto zákona a tím i s veřejným pořádkem, který pouze doplňuje kritérium smyslu a účelu zákona. Smyslem a účelem zákonné úpravy spotřebitelského úvěru a související ochrany spotřebitele je zabránit nežádoucímu rostoucímu zadlužování domácností, které může mít pro dlužníky i likvidační důsledky, když může vést k jejich předlužení a související insolvenci, což není z ekonomického ani společenského hlediska žádoucí. Z úpravy občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru je zcela jednoznačný úmysl zákonodárce a účel zákona směřující ke zvýšené ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany úvěrové smlouvy. Uvedený názor soudu se opírá také o rozhodovací praxi soudního dvora Evropské unie, který průřezově pro spotřebitelské právo vymezuje soudu prostor pro postup z úřední činnosti. V rozsudku zle dne 4. 6. 2015, Faber C – 497/13 bod 42 soudní dvůr Evropské unie dovodil, že zde hrozí nebezpečí, že spotřebitel se nedovolá svého práva, neboť o něm neví. Ve spotřebitelském právu je třeba zohlednit skutečnost, že ekonomicky silnější subjekt prostřednictvím poskytování profesionálních právních služeb má na rozdíl od spotřebitele výhodu znalosti právní úpravy, kterou využívá ve svůj prospěch, přičemž absence informovanosti spotřebitele je vyvažována zásahem zvenčí. Takový výklad považuje soud za konformní, odpovídající dosavadnímu přístupu zákonodárce i soudů při ochraně spotřebitele. 9. V daném případě dospěl soud k závěru o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. a § 588 občanského zákoníku pro nedostatek odborné péče žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když podle § 86 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru měl být úvěr poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Podle tvrzení a dokladů žalobce tento vycházel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného z údajů insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí a z informací získaných od žalovaného, zejména z výpisů z jeho účtů a formuláře o posouzení úvěruschopnosti. Z uvedených dokladů však vyplývá významný rozpor mezi mzdou uvedenou ve formuláři ve výši 21.652 Kč měsíčně čistého a mzdou podle výpisů z účtů celkem 22.566 Kč za tři ! měsíce. Navíc všechny výpisy mají záporný zůstatek a vyplývají z nich další 3 ! půjčky žalovaného v průběhu dvou měsíců, což rozhodně nesvědčí o jeho dobré finanční situaci. Nevěrohodným se jeví také údaj o nulových nákladech na bydlení. Form