14 C 50/2022-44 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 3 881,51 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 16. 12. 2020 uzavřela s žalovaným smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] s úvěrovým rámcem 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky, vždy k 20. dni v kalendářním měsíci. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal 3 878 Kč, celkem uhradil 1 827 Kč. Žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, žalobkyně proto v souladu s čl. 7 úvěrových podmínek úvěr zesplatnila ke dni 31. 1. 2022 a žalovaný byl dopisem z téhož dne vyzván k zaplacení celého úvěru. Žalovaný dluh nesplnil ani na základě předžalobní výzvy. Žalovaná částka 3 881,51 Kč sestává z neuhrazené jistiny 2 623,88 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 345,63 Kč, smluvních pokut ve výši 912 Kč Náklady na vymáhání ve výši 345,63 Kč vycházejí z č.l. 9. úvěrových podmínek, a to ve výši 100 Kč za výzvu formou obyčejného psaní a ve výši 130 Kč za výzvu v případě doporučeného psaní. Smluvní pokuta 912 Kč je účtována podle podkapitoly 9.1 úvěrových podmínek. Žalobkyně dále požaduje úrok kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby ve výši 405,90 Kč, jedná se úrok, který byl součástí jednotlivých splátek do zesplatnění úvěru a kapitalizovaný úrok 26,28 % p.a. z částky 24 197,77 Kč ode dne následujícího po zesplatnění, tj. od 1. 2. 2022 do dne sepsání žaloby, a dále požaduje úrok 26,28 % p.a. z částky 2 623,88 Kč od 3. 5. 2022 do zaplacení, a úrok z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně z jistiny, případných poplatků a smluvních pokut od 15. dne po zesplatnění úvěru, tj. od 15. 2. 2022 do dne sepisu žaloby 2. 5. 2022 ve výši 96,20 Kč a úrok z prodlení v zákonné výši 11,75 % z částky 3 881,51 Kč od 3. 5. 2022 do zaplacení. 2. V doplnění žaloby ze dne 22. 8. 2022 žalobkyně citovala judikaturu týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele a uvedla, že u spotřebitelů důsledně zjišťuje jejich kreditní skóre, k čemuž využívá statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Žalobkyně zjišťuje kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky („ MLS“), v jehož rámci je ověřována schopnost klienta splácet finanční závazky a hradit nezbytné životní výdaje. MLS je vypočítáván jak na žadatele, tak na jeho domácnost, využije se ten MLS, který je nižší. Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. K ověření příjmů a výdajů žalovaného si žalobkyně vyžádala výpis z bankovního účtu, ze kterého je patrný příjem žalovaného 30 601 Kč, jakož i tvrzení o zaměstnání. Statistický model je podle žalobkyně spolehlivějším způsobem posouzení úvěruschopnosti, než je posouzení na základě vyžádaných výdajů. Odbornou péči je třeba spatřovat mj. ve výpočtu kreditního skóre žalovaného, když tento způsob posouzení úvěruschopnosti žalovaného je statisticky nejspolehlivějším ukazatelem, podle kterého lze predikovat schopnost spotřebitele splácet poskytnutý úvěr. Náklady na vymáhání 345,63 Kč sestávají z částky 100 Kč za zaslání upomínky za prodlení se splácením úvěru za měsíc srpen 2021 zaúčtované žalovanému dne 20. 9. 2021, která byla částečně hrazena ve výši 54,37 Kč, proto ji žalobkyně požaduje ve zbytku ve výši 45,63 Kč, částky 100 Kč za zaslání upomínky za prodlení se splácením úvěru za měsíc říjen 2021 zaúčtované žalovanému 20. 11. 2021, částky 100 Kč za zaslání upomínky za prodlení se splácením úvěru za měsíc listopad 2021 zaúčtované žalovanému 20. 12. 2021 a 100 Kč za zaslání výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 31. 1. 2021 prostřednictvím doporučeného dopisu. Částka uhrazená žalovaným ve výši 1 827 Kč byla započtena v částce 1 254,12 Kč na jistinu, v částce 518,51 Kč na úrok a v částce 54,37 Kč na náklady vymáhání. Úrok se sazbou 8,5 % ročně z částky 2 623,88 Kč od 3. 5. 2022 požaduje žalobkyně s ohledem na to, že zákonem č. 186/2020 Sb. byla úroková sazba smluvního úroku 26,28 % ročně snížena od 91. dne prodlení s každou splátkou na 8,5 % ročně. 3. Soud vydal v této věci elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo žalovanému doručit (podle § 173 odst. 1 o.s.ř. je platební rozkaz nezbytné doručit žalovanému do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno). Platební rozkaz byl proto zrušen podle ustanovení § 173 odst. 2 o.s.ř. 4. Žalobkyně již v podané žalobě vyznačila, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Soud tak vyzval žalovaného usnesením, aby se vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný neučinil soudu žádné podání, zejména se nevyjádřil jak k textu podané žaloby (která mu byla doručena spolu se shora uvedeným usnesením), tak ani k tomuto usnesení soudu. Skutečnosti tvrzené v žalobě nečinil v řízení spornými. 5. Vzhledem k tomu, že v této věci jde o rozsudek, proti kterému není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.), obsahuje další text odůvodnění v souladu s § 157 odst. 4 o.s.ř. pouze závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 6. V posuzovaném případě lze uzavřít, že mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným byla dne 16. 12. 2020 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru„ [anonymizována dvě slova] [číslo]“, s úvěrovým rámcem 25 000 Kč. Žalovaný z toho úvěru vyčerpal částku 3 878 Kč, splatil částku 1 827 Kč, jak je zjevné z listiny nadepsané jako„ výpis čerpání, splátek a úhrad“. Žalovaný se zavázal tento úvěr žalobkyni splácet v měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky, v nichž byly zahrnuty i úroky a poplatky. Žalovaný měl ve vztahu ze smlouvy o úvěru postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné smlouvě a vedle zákonných ustanovení občanského zákoníku (dále jen o.z.) o smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o.z., která regulují spotřebitelské smlouvy a ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZosÚ). Před uzavřením smlouvy o úvěru žalovaný žalobkyni uvedl, že bydlí u rodičů, je svobodný, má 1 dítě, učňovské vzdělání, je zaměstnán u zaměstnavatele [příjmení] [právnická osoba] s čistým měsíčním příjmem 27 000 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti jsou 59 000 Kč, což bylo zachyceno ve smlouvě o úvěru. Žalobkyně si vyžádala výpis z účtu žalovaného, podle nějž byla žalovanému jeho zaměstnavatelem zaslána dne 9. 11. 2020 mzda ve výši 30 601 Kč. Na výpisu z účtu je však celá řada transakcí do zahraničí, které žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nezohlednila, konečný zůstatek účtu žalovaného činil k 26. 11. 2020 částku 80,35 Kč. Z nebankovního registru klientských informací žalobkyně zjistila, že žalovaný má 3 existující závazky, a to z titulu hypotečního úvěru z 10. 1. 2020 ve výši 720 000 Kč, kdy výše měsíční splátky činila 2 784 Kč, celková výše úvěru v říjnu 2020 činila 987 843 Kč, dále úvěr vzniklý z kreditní splátkové karty z 11. 8. 2016 s úvěrovým rámcem 45 000 Kč, kde však žalovaný nic nedlužil a úvěr ze stavebního spoření ze dne 6. 3. 2017 s výší měsíční splátky 1 420 Kč a sumou zbývajících splátek 463 284 Kč. Žalobkyně podle úvěrové karty žalovaného při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z jeho příjmu v žádosti 27 000 Kč, životního minima dospělého člena domácnosti 3 550 Kč, životního minima na 1 vyživované dítě 2 420 Kč, splátek jiným společnostem zjištěné z NRKI mimo žalobkyni ve výši 5 104 Kč, splátek u žalobkyně 337 Kč a po odečtení splátky schváleného úvěru 203 Kč vypočetla zbývající limit nejvyšší měsíční splátky žalovaného na částku 12 955 Kč. 7. Žalobkyně byla dle § 86 ZosÚ povinna zjišťovat úvěruschopnost žalovaného. Z uvedených skutkových tvrzení a důkazů soud dospěl k závěru, že žalobkyně povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnila, neboť nezjišťovala a neověřovala konkrétní výdaje žalovaného. Žalobkyně se nijak nezabývala konkrétními výdaji žalovaného na jeho bydlení, konkrétní výši výživného na jeho nezletilé dítě, nebydlí-li s ním v domácnosti, jeho výdaji na zdravotní stav, záliby, dopravu, jiné závazky. Zjištění příjmů a výdajů žalovaného nemůže nahradit žádný výpočet limitu maximální splátky úvěru založený na částkách životního minima. Životní minimum nepředstavuje statisticky průměrné výdaje jedné osoby ani věrohodné zachycení individuálních potřeb úvěrovaného, ale jedná se pouze o minimální hranici příjmů osoby, jež se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Žalobkyně tak fakticky u žalovaného nezjistila, zda je schopen poskytnutý úvěr splácet. 8. Žalobkyně porušením povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného porušila jeho právo na ochranu před uzavíráním spotřebitelských smluv, které ho nadměrně zadlužují. Porušením povinnosti uložené § 86 ZosÚ žalobkyně zároveň porušila veřejný pořádek; v daném případě ochranu společnosti před nadměrným zadlužováním domácností. Přesto žalobkyně smlouvu o úvěru uzavřela s vědomím sjednání úro