18 C 116/2022-29 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 23 878,54 Kč s příslušenstvím, kterou byl žalovaný povinen zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu byl poskytnut. 2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízení spornými. 3. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: 5. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 24. 8. 2017 smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 17 000 Kč, a to v hotovosti při uzavření smlouvy. Celkově se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli 30 912 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách (smlouva o úvěru). V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že je zaměstnán, jeho příjem činí 19 900 Kč a jeho měsíční výdaje činí 7 000 Kč, že bydlí v nájmu a je svobodný (žádost o úvěr). Součástí dokumentace je rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, v němž jsou uvedeny detaily daného úvěrového produktu (standardní informace o spotřebitelském úvěru). Žalovaný byl zaměstnán na dobu neurčitou jako obsluha strojů (pracovní smlouva). Z výplatních pásek plyne průměrný čistý příjem žalovaného za červen a červenec 2017 ve výši cca 20 000 Kč měsíčně; předložená výplatní páska za květen 2017 nebyla čitelná (výplatní pásky). V rámci mimosoudního řešení žalobkyně dokládala realizaci dvou cest věřitele na kontaktní adresu dlužníka (výpis úkonů mimosoudního vymáhání). 6. Předmětná pohledávka byla postoupena ve prospěch žalobkyně, o čemž byl žalovaný ze strany postupitele vyrozuměn (oznámení o postoupení pohledávky a podací arch, výzva žalobkyně jako postupníka, postupní smlouva, dohoda o úplatě a potvrzení o úhradě, příloha k postupní smlouvě se specifikací pohledávky). Následně byl žalovaný vyzván k plnění dluhu ze strany zástupce žalobkyně (výzva před podáním žaloby a podací arch). Podle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nerozporoval, došlo ze strany žalovaného v průběhu trvání smluvního vztahu k úhradě ve výši celkem 2 210 Kč. 7. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“). 8. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. 9. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla. Věřitel především žádným způsobem neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádal si od žalovaného žádné doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje, přičemž věřitel měl informaci, že žalovaný bydlí v nájmu – věřiteli nic nebránilo v tom vyžádat si alespoň doklad o výši plateb nájemného a souvisejících služeb. Věřitel si nevyžádal ani výpisy z účtu či jiné doklady, na jejichž základě by teprve mohl získat představu o reálných výdajích žalovaného. Zároveň je třeba zdůraznit, že celková výše úvěru, kterou měl dlužník vrátit do 14 měsíců, představovala cca 150 % jeho měsíčního příjmu, nešlo tedy o zanedbatelný závazek. Rovněž u částky deklarované jako celkový náklad na nájemné a energie (5 000 Kč) lze podle soudu mít důvodnou pochybnost o její správnosti resp. úplnosti. Obdobnou úvahu lze činit ve vztahu ke všem ostatním nákladům žalovaného v deklarované paušální výši 2 000 Kč, a to již jen z toho pohledu, že žalovaný měl denně cestovat do zaměstnání do [obec] (ať už z [obec] či [obec]). V daném ohledu se tak věřitel zcela spolehl na ničím nedoložené částky uvedené žalovaným, kdy navíc z listin doložených žalobkyní ani neplyne, že by věřitel prověřoval osobu žalovaného v relevantních registrech a rejstřících. Jestliže se tedy věřitel dostatečně nezabýval výdajovou stránkou žalovaného, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Pro úplnost soud dodává, že výše uvedené podcenění ze strany věřitele se ostatně podává i z toho, že žalovaný následně podal insolvenční návrh a z přehledu přihlášek, do něhož soud nahlédl, je zřejmá existence celé řady dalších spotřebitelských půjček. Tyto okolnosti mohly být zjištěny, pokud by věřitel důsledně ověřoval výdajovou stránku žalovaného, a to především požadavkem na předložení alespoň několika výpisů z účtu. Ze všech shora uvedených okolností plyne, že věřitel neměl dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěr splatit. 10. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo. 11. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění. 12. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 14 790 Kč (byla předána částka 17 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 2 210 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná. 13. Ve vztahu ke splatnosti uplatněného nároku soud vyšel z toho, že ustanovení § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a toto upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). V dané věci dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla tvrzena, a proto ji určil soud. Jelikož v průběhu řízení nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se odchýlil od obecné lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., dospěl soud k tomu, že není namístě nijak zásadní benevolence vůči straně žalované a rozhodl o povinnosti dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Teprve marným uplynutím této lhůty se může dlužník dostat do prodlení. 14. Žalobk