18 C 133/2022-56 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 152 701,68 Kč s příslušenstvím, kterou byl žalovaný povinen zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu byl poskytnut. 2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízením spornými. 3. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: 5. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 23. 10. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr 200 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet formou 84 měsíčních splátek. Součástí obsahu smluvní dokumentace byly rovněž obchodní podmínky žalobkyně a sazebník, které blíže upravovaly práva a povinností smluvních stran (smlouva o úvěru, všeobecné produktové podmínky, sazebník poplatků a informační formulář). 6. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že má odborné vzdělání, bydlí s družkou, je zaměstnán jako technik/řidič na dobu určitou do 31. 7. 2019. Jako svůj průměrný čistý příjem žalovaný uvedl částku 17 611 Kč, jako celkový čistý příjem domácnosti uvedl částku 40 000 Kč. Své výdaje nespecifikoval (žádost o úvěr). Žalovaný doložil potvrzení o výši svého příjmu, z něhož plyne, že je zaměstnán na dobu určitou jako skladník a jeho čistý příjem za 2 měsíce je v průměru 17 611 Kč (potvrzení o výši příjmu). Žalobkyně v dané souvislosti zejména uvedla, že úvěruschopnost žalovaného hodnotila individuálně, vycházela z jím uvedených údajů, kontrolovala informace v databázích, počítala s částkou životního minima a dospěla k závěru, že žádosti může být vyhověno (vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti). Žalovaný nebyl ke dni 31. 3. 2022 v exekuci (výsledek lustrace z centrální evidence exekucí). 7. Z interních výpisů žalobkyně vyplývá historie čerpání daného úvěrového produktu včetně průběhu splátek (platební historie, amortizace, umořovací tabulka, tabulka předpisů úroků z prodlení a výpis z úvěrového účtu). Z výpisu z běžného účtu za říjen 2018 vyplývá, že dne 23. 10. 2018 čerpal žalovaný úvěr ve výši 200 000 Kč. Z tohoto výpisu dále plyne, že souhrn příchozích plateb činil 223 116,02 Kč a souhrn odchozích plateb činil 28 305,98 Kč (výpis z běžného účtu). 8. Žalobkyně zesplatnila úvěr ke dni 7. 9. 2021 a vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu (oznámení o prohlášení úvěru za splatný a potvrzení o odeslání). Právní zástupce žalobkyně následně vyzval žalovaného k plnění dluhu (předžalobní upomínky ze dne 31. 3. 2022 a 1. 4. 2022 a potvrzení o odeslání). Podle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nezpochybnil, uhradil žalovaný z daného titulu celkem 102 288,61 Kč, což plyne i z výpisu z úvěrového účtu. 9. Z dokumentu označeného jako uznání dluhu soud nic podstatného nezjistil. 10. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“). 11. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. 12. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla. Věřitel především žádným způsobem neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádal si od žalovaného žádné doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje. Věřitel si nevyžádal ani výpisy z účtu či jiné doklady, na jejichž základě by teprve mohl získat představu o reálných výdajích žalovaného. Jediný výpis z běžného účtu z období sjednávání úvěru, který byl soudu doložen, je z října 2018 a plyne z něj, že nebýt poskytnuté částky z úvěru ve výši 200 000 Kč, byl by žalovaný za daný měsíc cca 5 000 Kč„ v mínusu“. Zároveň je třeba zdůraznit, že celková výše úvěru, kterou dlužník obdržel, představovala téměř jeho roční čistý příjem, nešlo tedy o zanedbatelný závazek, a to tím spíše, měl-li žalovaný sjednán pracovní poměr pouze na dobu určitou a byl-li navíc ještě ve zkušební době. Žalovaný pak ve své žádosti žádné své náklady vůbec neuvedl. Výše životního minima, na kterou žalobkyně odkazuje, je přitom pouze úředně stanovenou částkou, která však nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. Jestliže žalobkyně ve svém výpočtu uvádí podíl žalovaného na nákladech bydlení ve výši 44,03 %, tak z ničeho neplyne, čím je takový výpočet doložen a z čeho vychází. Rovněž údaj o čistém příjmu domácnosti žalovaného ve výši 40 000 Kč není ničím doložen, když v žádosti sám žalovaný uvedl, že jeho domácnost má jeden zdroj příjmů (tedy příjem žalovaného ve výši 17 611 Kč). S ohledem na poměrně nízký příjem žalovaného, vysokou jistinu úvěru a absentující částky výdajů bylo povinností žalobkyně výdajovou stránku žalovaného dále prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalovaného, když se i s ohledem na faktický mínusový zůstatek na běžném účtu žalovaného nabízela důvodná pochybnost o reálné schopnosti žalovaného vytvořit si dostatečnou rezervu na splátky úvěru. Jestliže se však žalobkyně dostatečně nezabývala především výdajovou stránkou žalovaného, nemohla ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Neměla tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohla učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěr splatit. S ohledem na výše uvedené soud nepovažoval za nutné žádat o informace, kdy žalobkyně měla nahlížet do registrů NRKI/BRKI, neboť na shora uvedeném závěru by to ničeho neměnilo. 13. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo. 14. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění. 15. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 97 711,39 Kč (byla předána částka 200 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 102 288,61 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná. 16. Ve vztahu ke splatnosti uplatněného nároku soud vyšel z toho, že ustanovení § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení