18 C 170/2022-39 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 20 552 Kč s příslušenstvím, kterou byla žalovaná povinna zaplatit z titulu smlouvy o půjčce. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila půjčku, která jí byl poskytnuta. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě vyjádřila tak, že vznesla námitku promlčení a dále uvedla argumentaci, na základě které dovozuje neplatnost smlouvy z řady důvodů. 3. Z listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění: 4. Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 29. 8. 2016 smlouvu o zápůjčce, na základě které byla žalované poskytnuta půjčka v hotovosti ve výši 25 000 Kč. Danou půjčku se žalovaná zavázala splatit formou splátek do 59 týdnů, a to spolu s částkou 19 250 Kč sestávající z úroku a poplatků (smlouva o zápůjčce). Z pokynu žalobkyně plyne, že úhrady má žalovaná realizovat bezhotovostně (pokyn žalobkyně). Žalovaná na daný závazek uhradila celkem 23 698 Kč formou dílčích plateb (přehled splátek). Žalobkyně následně vyzvala žalovanou k plnění (výzva ze dne 23. 9. 2019 a potvrzení o odeslání). 5. Žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 145/2010 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“). 6. Podle § 9 odst. 1 ZSÚ platí, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 7. Soud dospěl k závěru, že smlouva je neplatná podle § 9 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel spotřebitelského úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. 8. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost spotřebitele posouzena řádně nebyla. Žalobkyně v daném ohledu netvrdila vůbec ničeho ani neoznačila jakékoli důkazy, přičemž svojí neúčastí při jednání se zbavila možnosti, aby jí soud v daném směru poskytl poučení podle § 118a o. s. ř. Soud tedy vychází z toho, že žalobkyně této své zákonné povinnosti nedostála. 9. Smlouvu je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. 10. Na tomto podkladu soud dále hodnotil vznesenou námitku promlčení. 11. Zákon v případě bezdůvodného obohacení stanoví dvojí promlčecí lhůtu - subjektivní (§ 619 a 621 o. z.) a objektivní (§ 638 o. z.). Jejich počátek je upraven odlišně a tyto promlčecí lhůty počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jakmile uplyne jedna z nich, nelze požadavku na vydání bezdůvodného obohacení vyhovět, uplatní-li žalovaný během soudního řízení námitku promlčení. Jestliže došlo k promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení v důsledku uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty, je bez právního významu, zda bylo bezdůvodné obohacení získáno úmyslně, a zda tedy případně v době podání žaloby ještě běžela objektivní promlčecí lhůta (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3977/2007). 12. Pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro vydání bezdůvodného obohacení je rozhodný okamžik, kdy se ochuzený dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání konkrétního bezdůvodného obohacení a kdo je získal (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4812/2010). Současně je ale třeba uplatnit i pravidlo ustavené v § 619 o. z., tedy že promlčecí lhůta běží i od doby, kdy se oprávněný měl a mohl dozvědět o okolnostech způsobujících počátek běhu promlčecí lhůty, a v § 4 odst. 2 o. z., podle něhož se má za to, že osoba o určité právně významné skutečnosti ví, jestliže na to lze usuzovat při zvážení všech okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. 13. V poměrech posuzované věci má soud za to, žalobkyně jakožto profesionální poskytovatel spotřebitelských úvěrů (§ 5 o. z.) mohla a měla - již ke dni uzavření smlouvy a poskytnutí finančních prostředků – vědět, že smlouva je neplatná pro zásadní porušení zákonné povinnosti prověřit úvěruschopnost dlužníka a že dlužník se převzetím finančních prostředků na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. 14. Lze tudíž uzavřít, že tříletá subjektivní promlčecí lhůta pro vydání nesplacené jistiny začala plynout dne 30. 8. 2016 (následující den po poskytnutí finančních prostředků) a skončila 30. 8. 2019, a protože žalobkyně podala žalobu až dne 17. 8. 2022, je námitka promlčení předmětné pohledávky důvodná. S ohledem na původně sjednanou splatnost celé půjčky (23. 10. 2017) by ke stejnému závěru ostatně vedlo posouzení námitky promlčení i z hlediska doby splatnosti uvedené ve smlouvě, případně z hlediska doby tvrzené v žalobě (24. 4. 2017), tedy v případě závěru o platnosti smlouvy. 15. Pro úplnost soud s ohledem na postupné úhrady ze strany žalované dodává, že obecně platí, že částečné plnění může mít za důsledek uznání zbytku dluhu, pokud dlužník plní na svůj dluh a výslovně nedá najevo, že ve zbývajícím rozsahu pohledávku věřitele zpochybňuje. Účinky uznání dluhu ovšem spojuje § 2054 odst. 2 o. z. pouze s plněním částečným, nikoliv dílčím. O plnění částečné jde přitom tehdy, jestliže dlužník poskytne věřiteli na plnění svého dluhu pouze část předmětu plnění (například nezaplatí celou fakturovanou částku), aniž by z dohody stran, z právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu (či jiného státního orgánu) rozdělení na takové části vyplývalo. Takovou povahu nemá dílčí plnění, kdy dluh je podle dohody stran, ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (či jiného státního orgánu) rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají (například plnění dluhu sjednané ve splátkách). Platby, které žalovaná žalobkyni zasílala, byly platbami, kterými splácela poskytnutou zápůjčku, jednalo se tedy o plnění dílčí, nikoliv částečné, a proto nemohly nastat účinky uznání dluhu podle § 2054 odst. 2 o. z. Na tom nic nemění ani skutečnost, zda žalovaná splátky platila včas, s prodlením, případně v nesprávné výši, neboť stále se jednalo o splácení zápůjčky. 16. Žaloba proto byla pro vznesenou námitku promlčení jako nedůvodná zamítnuta. 17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 8 647,02 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 20 552 Kč sestávající z částky 1 940 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 19. 12. 2022 náhrada 426,30 Kč za 28 ujetých km v částce 226,30 Kč (44,50 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2022 Sb. při průměrné spotřebě 7,6 l /100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v