22 C 73/2021-98 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal proti žalovanému zaplacení částky 37.256,44 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo]. Žalovaná pohledávka zahrnuje jistinu úvěru 30.999,02 Kč, obchodní úrok 2.757,92 Kč, úrok z prodlení 1.561 Kč a 138,26 Kč, poplatek za upomínku 600 Kč, poplatek za přečerpání úvěrového rámce 1.200 Kč a poplatek za výběr z bankomatu 0,24 Kč. Úvěruschopnost žalovaného žalobce posoudil na základě informací získaných od žalovaného a získané informace si dále ověřil nahlédnutím do databází. V podání ze dne 21. 9. 2021 žalobce doplnil, že nahlížel do databází BRKI, NRKI, insolvenčního rejstříku a databáze ministerstva vnitra. Zároveň žalobce zohlednil údaje o životním a existenčním minimu stanovené právním předpisem. Dále vycházel žalobce z údajů uvedených v žádosti klienta o vydání kreditní karty, přičemž počítal s měsíčním příjmem ve výši 28.727 Kč. Vůči žalobci měl žalovaný v době podání žádosti závazky s celkovou měsíční splátkou ve výši 3.046,42 Kč. Z externích zdrojů nebyly zjištěny žádné další závazky žalovaného. Následně žalobce doplnil, že žalovaný celkem čerpal na úvěr 83.919,71 Kč a uhradil celkem částku 63.773,16 Kč. 2. Za použití ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. 3. Ze Smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru [číslo] vydání a užívání kreditní karty bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi žalobcem jako bankou a žalovaným jako klientem a jejím předmětem bylo poskytnutí revolvingového úvěru, který je klient oprávněn čerpat prostřednictvím kreditní karty, a to až do výše úvěrového rámce, který byl sjednán ve výši 31.000 Kč. Úvěr je možné čerpat opakovaně, a pokud dojde k částečnému splacení úvěru, lze jej čerpat opakovaně, vždy však do maximální výše úvěrového rámce. Výpočet minimální splátky byl stanoven ve výši 5 % z úvěrového rámce a byla sjednána roční úroková sazba 17,88 %. Ve smlouvě byly dále konkretizovány sjednané poplatky, např. za zaslání upomínky, výběry z bankomatu apod. Součástí smlouvy byly učiněny všeobecné produktové podmínky. Z platební historie bylo zjištěno, že žalovaný čerpal celkem 83.919,71 Kč. Z výpisů ke kreditní kartě bylo zjištěno, že žalovaný zaplatil celkem splátky úvěru ve výši 63.773,16 Kč. Z upomínky ze dne 1. 8. 2020 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky do 17. 8. 2020. K úhradě předmětné částky byl žalovaný dále vyzván předžalobní upomínkou. 4. Z žádosti o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty ze dne 26. 6. 2018 podepsané žalovaným bylo zjištěno, že tento zde uvádí příjem jako podnikatel ve výši podle daňového přiznání 236.464 Kč a rozdíl mezi příjmy a výdaji 95.156 Kč. Dále zde uvádí čistý měsíční příjem domácnosti 40.000 Kč, a to při jednom zdroji příjmů. Žalovaný zde uvádí dvě vyživovací povinnosti, a že nemá jiné měsíční splátky. Z daňového přiznání žalovaného za rok 2017 byly zjištěny jeho příjmy z podnikání ve výši 236.464 Kč, rozdíl mezi příjmy a výdaji 95.156 Kč a nulová daň po uplatnění slevy. 5. Podle § 86 odst. 1 a odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celková výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 6. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce a žalovaný uzavřeli předmětnou úvěrovou smlouvu platně. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se mu spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, protože stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, jinak by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly. V tomto směru soud poukazuje také na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018, podle něhož to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v úvahu bez ohledu na to, zda je tento požadavek v nějakém zákoně výslovně zakotven. V principu odpovědného úvěrování a v ochraně spotřebitele před neúměrným zadlužováním navazuje zákon č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb. provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., kde byla neplatnost smlouvy pro případ neposouzení schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet s odbornou péčí koncipována jako neplatnost absolutní. Nebylo smyslem a účelem zákona č. 257/2016 Sb. zákonnou ochranu a právní postavení spotřebitelů oslabit či ohrozit, což by znamenalo připuštění relativní neplatnosti. Spotřebitel totiž jako jednoznačně slabší smluvní strana v naprosté většině případů nedisponuje potřebnými právními znalostmi k uplatnění relativní neplatnosti a ve sporech z úvěrových smluv se tedy jedná o slabší smluvní stranu také z hlediska právní orientace a také z hlediska ekonomického. V daném případě je třeba aplikovat absolutní neplatnost ve smyslu § 588 občanského zákoníku, a to pro rozpor se zákonem tedy § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Pokud totiž věřitel řádně nesplnil povinnosti stanovené v uvedeném zákonném ustanovení při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele, bylo by takové právní jednání v rozporu s ustanovením § 86 zák. č. 257/2016 Sb., a současně také s účelem a smyslem tohoto zákona a tím i s veřejným pořádkem, který pouze doplňuje kritérium smyslu a účelu zákona. Smyslem a účelem zákonné úpravy spotřebitelského úvěru a související ochrany spotřebitele je zabránit nežádoucímu rostoucímu zadlužování domácností, které může mít pro dlužníky i likvidační důsledky, když může vést k jejich předlužení a související insolvenci, což není z ekonomického ani společenského hlediska žádoucí. Z úpravy občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru je zcela jednoznačný úmysl zákonodárce a účel zákona směřující ke zvýšené ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany úvěrové smlouvy. Uvedený názor soudu se opírá také o rozhodovací praxi soudního dvora Evropské unie, který průřezově pro spotřebitelské právo vymezuje soudu prostor pro postup z úřední činnosti. V rozsudku zle dne 4. 6. 2015, [příjmení] [jméno] – 497/13 bod 42 soudní dvůr Evropské unie dovodil, že zde hrozí nebezpečí, že spotřebitel se nedovolá svého práva, neboť o něm neví. Ve spotřebitelském právu je třeba zohlednit skutečnost, že ekonomicky silnější subjekt prostřednictvím poskytování profesionálních právních služeb má na rozdíl od spotřebitele výhodu znalosti právní úpravy, kterou využívá ve svůj prospěch, přičemž absence informovanosti spotřebitele je vyvažována zásahem zvenčí. Takový výklad považuje soud za konformní, odpovídající dosavadnímu přístupu zákonodárce i soudů při ochraně spotřebitele. 9. V daném případě dospěl soud k závěru o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. a § 588 občanského zákoníku pro nedostatek odborné péče žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když podle § 86 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru měl být úvěr poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné p