36 C 149/2021-109 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se domáhala, aby žalovaní zaplatili společně a nerozdílně částku 94 877,25 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 91 684,80 Kč za dobu od 1. 4. 2021 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že prvnímu žalovanému na základě žádosti – návrhu na uzavření smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne [datum] poskytla úvěr ve výši 248 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr v 96 měsíčních splátkách ve výši 4 844 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci, počínaje dnem 15. 8. 2014. Druhá žalovaná se zavázala, že závazky ze smlouvy o úvěru včetně příslušenství uhradí společně a nerozdílně s prvním žalovaným. Jelikož závazek splácet poskytnutý úvěr řádně a včas nebyl splněn ani jedním z žalovaných, žalobkyně s účinností ke dni 31. 3. 2021 od smlouvy o úvěru odstoupila. K uvedenému datu byla uhrazena celkem částka 360 610 Kč a dluh činil 94 877,25 Kč (dluh na jistině 90 708,43 Kč, dluh na úroku 3 192,45 Kč, dluh na pojistném 555 Kč a dluh na smluvní pokutě ve výši 421,37 Kč). 2. 1. žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). 3. 2. žalovaná namítala, že není povinna úvěr hradit, protože se k tomu nezavázala. Povinnost splácet úvěr se zavázal jen její tehdejší partner (1. žalovaný), který jí tvrdil, že úvěrová společnost chce znát jen její příjmy, protože v té době spolu žili ve společné domácnosti a vychovávali spolu dítě. Žalovaná mu proto předala oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory a následně podepsala tři úvěrové dokumenty, protože se do žádosti o úvěr počítal i její příjem z rodičovského příspěvku. Neměla žádné informace o výši úvěru, o výši splátek apod. a ve všech dokumentech, které podepisovala, byla evidována pouze jako„ partner“, nebyla v pozici žadatele ani dlužníka. Nebyla si vědoma, že by se podpisem dokumentů zavazovala k úhradě jakékoliv částky. Nikdo též neprověřoval její identitu a ani její schopnost úvěr splácet. 4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalovanému č. 1 byl na základě žádosti/smlouvy o klasickém spotřebitelském úvěru (dále jen„ smlouva“) ze dne [datum] poskytnut úvěr ve výši 248 000 Kč (žádost/smlouva o klasickém spotřebitelském úvěru, výpis z úvěrového účtu, sdělení [právnická osoba] ze dne [datum]), na který ke dni 18. 2. 2021 uhradil částku 360 610 Kč (výpis z úvěrového účtu). 5. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaných splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že provedla hodnocení obou žalovaných dle údajů o jejich příjmech, výdajích, závazcích a dalších informací uvedených v osobním dotazníku žadatele o úvěr. V předloženém osobním dotazníku ze dne [datum] bylo vyplněno, že žalovaný č. 1 je zaměstnaný od 06/2012 jako skladník a řidič u společnosti [právnická osoba] v [obec] a jeho pravidelný měsíční příjem činí 17 000 Kč. Žalobkyně soudu předložila výplatní pásky žalovaného za měsíce březen 2014 a duben 2014, výpis z účtu žalovaného za období od 1. 5. 2014 do 31. 5. 2014 a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů za poslední 3 měsíce ze dne [datum]. Z výplatních pásek vyplývá, že čistý příjem žalovaného za měsíc březen 2014 činil 29 321 Kč, přičemž součástí mzdy bylo vrácení přeplatku na dani ve výši 13 509 Kč. Za měsíc duben 2014 činila čistá mzda 20 211 Kč. Z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů ze dne [datum] vyplývá, že průměrný čistý příjem žalovaného za poslední 3 měsíce činil 22 413 Kč. Výdaje žalovaného byly v žádosti o úvěr uvedeny částkou 10 082 Kč, a to 4 896 Kč náklady na bydlení, 4 436 Kč úvěr na bydlení a 750 Kč měsíční platby (elektřina, voda, plyn...). Jiné výdaje uvedeny nebyly. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný, žije ve společné domácnosti s partnerkou a má 1 dítě. Čistý příjem partnerky činí 11 500 Kč. Žalobkyně soudu předložila oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory ze dne [datum], dle kterého od [datum] činí rodičovský příspěvek pro 2. žalovanou 11 500 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného za období od [datum] do [datum] vyplývá, že počáteční zůstatek činil 2 900 Kč a konečný zůstatek - 125,62 Kč, a to i přes to, že mu na účet dne [datum] došla platba od Úřadu práce [obec] ve výši 7 500 Kč, dne [datum] mzda ve výši 17 211 Kč a dne [datum] záloha na mzdu ve výši 6 000 Kč. Z výpisu z účtu je rovněž zřejmé, že žalovaný splácel několik úvěrů a celkové výdaje za uvedený měsíc činily 34 006,28 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že provedla kontrolu žalovaných v registru [příjmení], registru bankovních a nebankovních informací, prověřila [anonymizováno] evidenci exekucí a insolvenční rejstřík. V tomto směru však žádné listiny nepředložila. 6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 7. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v uvedeném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele (žalovaných) splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To žalobkyně nesplnila a tomu odpovídá i výsledek. 9. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. 10. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 11. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 12. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. 13. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zák