38 C 217/2021-74 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se na soud obrátila s tvrzením, že její právní předchůdkyně - společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ Aktivafin“) uzavřela dne [datum] s žalovanou smlouvu o úvěru [číslo], na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 230 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit úvěr ve 180 měsíčních splátkách po 3 378 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 27. 9. 2032. Úrok z úvěru byl sjednán ve výši 16 % ročně. Pro neplnění podmínek smlouvy [právnická osoba] od smlouvy odstoupila a úvěr zesplatnila. Současně vyzvala žalovanou k zaplacení zůstatku jistiny ve výši 227 731 Kč, doplatku na dlužných měsíčních splátkách ve výši 1 x 1725 Kč a 2 x 3 378 Kč, splatných pokut ve výši 1 x 525 Kč, 1 x 1 150 Kč a pokuty za předčasné splacení ve výši 22 773 Kč, tj. celkem k zaplacení částky ve výši 260 710 Kč, a to nejpozději do 27. 5. 2018. Do 27. 5. 2018 však žalovaná nic neuhradila. Posléze zaplatila dne 8. 6. 2018 částku ve výši 7 000 Kč, z níž bylo 4 692 Kč započteno na splatnou„ denní pokutu“ a číst ve výši 2 308 Kč byla započtena na„ jednorázovou pokutu“. Veškeré pohledávky z uvedené smlouvy o úvěru byly postoupeny na žalobkyni smlouvou uzavřenou dne [datum] Vedle částky 260 710 Kč, požadovala žalobkyně zaplacení části jednorázové smluvní pokuty ve výši 23 763 Kč, když tato pokuta činila 10 % z dlužné částky 260 710 Kč, tj. 26 071 Kč, avšak byla částečně uhrazena částkou 2 308 Kč (viz shora). Dále žalobkyně požadovala smluvní pokutu v celkové výši 281 129 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně z částky 260 710 Kč za dobu od 28. 5. 2018 do 27. 5. 2020. Tato pokuta činila původně 285 821 Kč, avšak byla na ni započtena již shora zmíněná úhrada ve výši 4 692 Kč Celkem tak žalobkyně požadovala zaplacení částky ve výši 565 602 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 260 710 Kč za dobu od 28. 5. 2018 do zaplacení. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Ač jí byly žaloba i předvolání k jednání doručovány na její adresu pro doručování, tj. adresu místa jejího trvalého pobytu, postupem podle § 49 o. s. ř., k nařízenému jednání se žalovaná bez omluvy nedostavila. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o. s. ř. 3. Na podkladě smlouvy o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] poskytla žalované, která byla ve smlouvě označena jako podnikající fyzická osoba, úvěrový rámec ve výši 230 000 Kč. Podle ujednání ve smlouvě mělo jít o úvěr„ podnikatelský“, který měl sloužit k naplnění aktuálních podnikatelských potřeb žalované. S poskytnutím úvěru byl spojen poplatek ve výši 30 000 Kč, který byl rovnou z částky úvěru odečten, takže tuto částku si úvěrující společnost ponechala, aniž by ji ve skutečnosti jako úvěr poskytla (viz čl. I bod 2. a bod 5 písm. a) smlouvy). Dále měl být úvěr poskytnut zejména na úhradu zde specifikovaných závazků žalované vůči třetím osobám, které již byly exekučně vymáhány, přičemž z úvěru měla být hrazena skutečná výše těchto exekučně vymáhaných pohledávek. Teprve zbývající část úvěru, tj. ta po uhrazení všech ve smlouvě specifikovaných exekučně vymáhaných závazků (dluhů) žalované, měla být poukázána žalované. Další podmínky uvedené smlouvy již odpovídají podmínkám shora citovaným. 4. Ač byla žalovaná ve smlouvě o úvěru označena jako podnikatelka a účel smlouvy byl deklarován jako podnikatelský, tj. k úhradě potřeb jejího podnikání, dospěl soud na podkladě provedených důkazů k závěru, že tomu tak ve skutečnosti nebylo. Podnikatelský účel uvedené smlouvy byl s ohledem na provedené důkazy natolik okrajový (zanedbatelný), že smlouvu jako takovou bylo na místě hodnotit jako smlouvu o spotřebitelském úvěru řídící se pravidly zákona č. 257/2006 Sb., o spotřebitelském úvěru. 5. Právě uvedený závěr opírá soud zejména o zjištění, že gros úvěru bylo od počátku určeno na úhradu historických a již exekučně vymáhaných dluhů žalované. Tyto dluhy přitom zjevně neměly (nemohly mít) žádnou souvislost s podnikatelskou činností žalované, neboť ta se stala držitelkou živnostenského oprávnění nedlouho před uzavřením smlouvy o úvěru, a to dne [datum], jak je patrné z výpisu z živnostenského rejstříku. Skutečnost, že smyslem uzavřené úvěrové smlouvy bylo především uhradit dluhy žalované, které nikterak nesouvisely s její podnikatelskou činností, vyplývá z ujednání o tom, že teprve suma zbývající po úhradě těchto exekučně vymáhaných dluhů měla být poskytnuta přímo žalované, přičemž bylo výslovně počítáno i s tím, že suma potřebná k úhradě exekučně vymáhaných dluhů žalované přesáhne částku 200 000 Kč, která byla žalované ve skutečnosti poskytnuta (viz ujednání smlouvy o tom, že věřitel není povinen vyplatit závazky žalované u jiných věřitelů, pokud by tento závazek u jiných věřitelů přesahoval částku 200 000 Kč). 6. Úvěrová smlouva tedy jako primární cíl sledovala úhradu nepodnikatelských závazků žalované, přičemž se počítalo i s tím, že touto úhradou bude celá výše úvěru vyčerpána. Že šlo o závazky žalované, které nikterak nesouvisely s jejím podnikáním, nevyplynulo jen ze skutečnosti, že vznikly dlouho předtím, než žalovaná získala živnostenské oprávnění, ale současně to vyplynulo přímo z rozhodnutí (exekučních titulů), které byly podkladem pro vymáhání těchto závazků v exekuci. V exekuci prováděné Mgr. [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka] bylo vymáháno dlužné pojistné. V exekuci prováděné Mgr. [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka] byla vymáhána neuhrazená kupní cena za objednané výrobky značky [anonymizováno]. V exekuci prováděné JUDr. [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka] byla vymáhána náhrada škody způsobené provozem motorového vozidla. V exekuci prováděné JUDr. [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka] byla vymáhána pohledávka z nepovoleného debetu na běžném účtu. 7. S ohledem na shora učiněná zjištění lze spolehlivě uzavřít, že podnikatelský účel uvedené úvěrové smlouvy byl natolik okrajový, že měl v celém kontextu uvedené smlouvy jen zanedbatelnou úlohu. Vždyť výsledkem poskytnutí úvěru, s nímž smlouva sama výslovně počítala, mohla být i situace, kdy by se na podnikatelské účely již žádných peněžních prostředků nedostalo. I když tedy nakonec bylo na primární účel uvedené smlouvy, tj. na úhradu exekučně vymáhaných dluhů žalované zaplaceno z úvěru celkem 138 142 Kč a žalované tak bylo přímo poskytnuto 61 858 Kč, nemění uvedené nic na tom, že podnikatelský účel uvedené smlouvy byl od počátku pouze okrajový (viz shora). 8. Ve shodě se závěry Evropského soudního dvora vtělenými mimo jiné do jeho rozhodnutí zn. C -464/01 (Johann Gruber) dospěl soud k závěru, že v daném případě přísluší žalované v souvislosti s uzavřenou smlouvou o úvěru ochrana spotřebitele, neboť podnikatelský účel uvedené smlouvy byl zjevně okrajový. Soud proto na daný případ aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 9. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) mimo jiné vyplývá povinnost poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 10. Jak vyložil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet, ale zprostředkovaně společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samotných, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli již úvěr či jiné služby poskytli dříve. Proto zákon stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění skutečnost, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem citovaných ustanovení zákona lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace