38 C 259/2021-52 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se na soud obrátila s tvrzením, že její právní předchůdkyně - společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen [anonymizována dvě slova]) uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě žalovanému přenechala peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se vedle vrácení přenechané částky zavázal k zaplacení poplatku dalších 18 500 Kč souhrnně nazývaných úhrady za služby (tj. úrok ve výši 23,72 % ročně za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 3 500 Kč, odměna za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a částku za hotovostní inkaso - ve výši 10 000 Kč). Celkem tak měl zaplatit 43 500 Kč v 58 týdenních splátkách po 750 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 7. 4. 2015. Žalovaný zaplatil [příjmení] [jméno] celkem 8 150 Kč. Následně [anonymizováno] pohledávku z uvedené smlouvy postoupil na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně se tak na žalovaném domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 25 000 Kč, dlužných úhrad za služby celkem ve výši 10 350 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 28 068,67 Kč (tj. 23,72 % ročně z 25 000 Kč za dobu od 8. 4. 2015 do 6. 12. 2019), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 9 486,70 Kč (tj. 8,05 % ročně z částky 25 000 Kč za dobu od 15. 4. 2015 do 6. 12. 2019), úroku ve výši 23,72 % ročně a současně úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 25 000 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení. 2. Dále žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně - společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen [anonymizována dvě slova]) uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě žalovanému přenechala peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se vedle vrácení přenechané částky zavázal k zaplacení poplatku dalších 18 500 Kč souhrnně nazývaných úhrady za služby (tj. úrok ve výši 23,72 % ročně za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 3 500 Kč, odměna za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a částku za hotovostní inkaso - ve výši 10 000 Kč). Celkem tak měl zaplatit 43 500 Kč v 58 týdenních splátkách po 750 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 11. 12. 2014. Žalovaný zaplatil [příjmení] [jméno] celkem 20 350 Kč. Následně [anonymizováno] pohledávku z uvedené smlouvy postoupil na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně se tak na žalovaném domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 17 828,06 Kč, dlužných úhrad za služby celkem ve výši 5 321,94 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 21 390,76 Kč (tj. 23,72 % ročně z 17 828,06 Kč za dobu od 12. 12. 2014 do 6. 12. 2019), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 7 231,61 Kč (tj. 8,05 % ročně z částky 17 828,06 Kč za dobu od 19. 2. 2014 do 6. 12. 2019), úroku ve výši 23,72 % ročně a současně úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 17 828,06 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení. 3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač mu byly žaloba i předvolání k jednání doručovány na jeho adresu pro doručování, tj. adresu místa jeho trvalého pobytu, postupem podle § 49 o. s. ř., k nařízenému jednání se žalovaný bez omluvy nedostavil. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o. s. ř. 4. Na podkladě smlouvy o půjčce [číslo] [číslo] bylo soudem zjištěno, že mezi [anonymizováno] na straně jedné a žalovaným na straně druhé byly uzavřeny v uvedených dnech smlouvy o shora citovaném obsahu. Již ve smlouvách samotných bylo výslovně zmíněno, že tyto smlouvy podléhají úpravě provedené zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Ostatně je patrné, že uvedenými smlouvami poskytl [anonymizováno] peněžité zápůjčky žalovanému coby spotřebiteli, pročež je tyto zápůjčky ve smyslu uvedeného zákona na místě kvalifikovat jako spotřebitelský úvěr (§ 1 zákona č. 145/2010 Sb.). Žalovaný na pohledávky z uvedených smluv zaplatil dosud jen 28 500 Kč, jak potvrdila sama žalobkyně. 5. Z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/1991 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), mimo jiné vyplývá povinnost věřitele ([anonymizováno]) před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 6. Jak vyložil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet, ale zprostředkovaně společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samotných, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli již úvěr či jiné služby poskytli dříve. Proto zákon stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění skutečnost, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem citovaných ustanovení zákona lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které dlužník uvedl, ověří, resp. objektivně podloží, například potvrzením zaměstnavatele apod. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 i Nejvyšší správní soud. 7. Shora uvedené úvahy o charakteru a obsahu povinnosti poskytovatele zkoumat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele jakož i úvahy o následcích porušení této povinnosti, rozvinul Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 702/20 ze dne 3. 11. 2020. V tomto svém rozhodnutí se Ústavní soud především přihlásil k myšlence, že obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení uvedené povinnosti ze strany poskytovatele (viz také rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR [anonymizováno]). 8. K prokázání toho, jak [anonymizováno] splnil svou povinnost posoudit před uzavřením předmětných smluv úvěruschopnost žalovaného, předložila žalobkyně jen zákaznické karty. V první z nich vyplněné dne [datum] bylo uvedeno, že čistý příjem žalovaného, který měl být OSVČ činil 23 000 Kč měsíčně, což nebylo nikterak doloženo. Jeho další příjem měl být tvořen invalidním důchodem ve výši 13 346 Kč měsíčně, což mělo být doloženo důchodovým výměrem. Jeho celkové výdaje měly činit 13 500 Kč, přičemž údajně byl předložen přehled plateb SIPO. V zákaznické kartě ze dne [datum] byl čistý měsíční příjem z podnikání uveden částkou 10 000 Kč a nebyl nikterak doložen. Jeho další příjem měl činit 13 400 Kč (zřejmě invalidní důchod) měl činit 13 400 Kč a nebyl nikterak doložen. Výdaje měly činit 11 550 Kč měsíčně a byl k nim doložen přehled plateb SIPO. Z uvedeného je patrné, že především nebyly nikterak doloženy příjmy žalovaného z jeho podnikatelské činnosti (daňové přiznání apod.) Nebyly řádně ani doloženy jeho výdaje, neboť přehled plateb SIPO nemusí a zpravidla neobsahuje všechny pravidelné výdaje. Takto provedená posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany věřitele nebyla provedena v souladu s požadavky zákona, neboť v otázce výdajů bylo v podstatné části vycházeno jen z údajů poskytnutých žalovaným, přičemž tyto nebyly nikterak ověřeny. Stěží tedy mohl být naplněn požadavek náležitého posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet zejména na základě porovnání jeho příjmů na straně jedné a výdajů na straně druhé 9. Nadto žalobkyně ani přes výzvu soudu nedoložila skutečnosti, na jejichž základě byla úvěruschopnost žalovaného posouzena. Nebyla předložena ani jedna listina dokládající poměry žalovaného, z níž mělo být před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházeno. Má-li být později (například v soudním řízení) zkoumáno, jakým způsobem byla ze strany poskytovatele skutečně úvěruschopnost spotřebitele zkoumána, je předpokladem objektivity takového přezkumu předložení listin a jiných důkazů, jimiž byly rozhodné poměry spotřebitele doloženy. Jen tak může být objektivně zhodnoceno, zda byla úvěruschopnost spotřebitele vyhodnocena řádně či nikoliv. S ohledem na princip ochrany spotřebitele, který se vůči poskytovateli úvěru pravidelně nachází ve slabším postavení, proto nelze akceptovat žalobkyní prezentovaný po