38 C 272/2021-49 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se na soud obrátila s tvrzením, že její právní předchůdkyně - společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen "Provident") uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě žalovanému přenechala peněžní prostředky ve výši [částka]. Žalovaný se vedle vrácení přenechané částky zavázal k zaplacení poplatku dalších [částka] (tj. úrok ve výši 20,50 % ročně za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši [částka], odměna za zpracování a doručení ve výši [částka] a částka za hotovostní inkaso - ve výši [částka]). Celkem tak měl zaplatit [částka] v 60 týdenních splátkách po [částka], přičemž poslední splátka byla splatná dne [datum]. Žalovaný zaplatil Providentu celkem [částka]. Následně Provident pohledávku z uvedené smlouvy postoupil na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně se tak na žalovaném domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši [částka], dlužného poplatku celkem ve výši [částka], kapitalizovaných úroků ve výši [částka] (tj. 20,50 % ročně z [částka] za dobu od [datum] do [datum]), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši [částka] (tj. 8,05 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum]), úroku ve výši 20,5 % ročně a současně úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení. 2. Dále žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně - společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen "Provident") uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě žalovanému přenechala peněžní prostředky ve výši [částka]. Žalovaný se vedle vrácení přenechané částky zavázal k zaplacení poplatku dalších [částka] (tj. úrok ve výši 17,35 % ročně za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši [částka], odměna za zpracování a doručení ve výši [částka] a částka za administrativní činnost (komfortní splácení) - ve výši [částka]). Celkem tak měl zaplatit [částka] v 18 měsíčních splátkách po [částka], přičemž poslední splátka byla splatná dne [datum]. Žalovaný nezaplatil Providentu na tuto smlouvu nic. Následně Provident pohledávku z uvedené smlouvy postoupil na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně se tak na žalovaném domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši [částka], dlužného poplatku celkem ve výši [částka], kapitalizovaných úroků ve výši [částka] (tj. 17,35 % ročně z [částka] za dobu od [datum] do [datum]), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši [částka] (tj. 8,05 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum]), úroku ve výši 17,35 % ročně a současně úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení. 3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač mu byly žaloba i předvolání k jednání doručovány na jeho adresu pro doručování, tj. adresu místa jeho trvalého pobytu, postupem podle § 49 o. s. ř., k nařízenému jednání se žalovaný bez omluvy nedostavil. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o. s. ř. 4. Na podkladě smlouvy o zápůjčce [číslo] [číslo] bylo soudem zjištěno, že mezi Providentem na straně jedné a žalovaným na straně druhé byly uzavřeny v uvedených dnech smlouvy o shora citovaném obsahu. Již ve smlouvách samotných bylo výslovně zmíněno, že tyto smlouvy podléhají úpravě provedené zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Ostatně je patrné, že uvedenými smlouvami poskytl Provident peněžité zápůjčky žalovanému coby spotřebiteli, pročež je tyto zápůjčky ve smyslu uvedeného zákona na místě kvalifikovat jako spotřebitelský úvěr (§ 1 zákona č. 145/2010 Sb.). Žalovaný na pohledávky z uvedených smluv zaplatil dosud jen [částka], jak potvrdila sama žalobkyně. 5. Z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/1991 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), mimo jiné vyplývá povinnost věřitele (Providentu) před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 6. Jak vyložil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet, ale zprostředkovaně společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samotných, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli již úvěr či jiné služby poskytli dříve. Proto zákon stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění skutečnost, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem citovaných ustanovení zákona lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které dlužník uvedl, ověří, resp. objektivně podloží, například potvrzením zaměstnavatele apod. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 i Nejvyšší správní soud. 7. Shora uvedené úvahy o charakteru a obsahu povinnosti poskytovatele zkoumat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele jakož i úvahy o následcích porušení této povinnosti, rozvinul Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 702/20 ze dne [datum]. V tomto svém rozhodnutí se Ústavní soud především přihlásil k myšlence, že obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení uvedené povinnosti ze strany poskytovatele (viz také rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR Finance). 8. K prokázání toho, jak Provident splnil svou povinnost posoudit před uzavřením předmětných smluv úvěruschopnost žalovaného, předložila žalobkyně jen zákaznické karty. V první z nich vyplněné dne [datum] bylo uvedeno, že čistá mzda žalovaného činila [částka] měsíčně, což mělo být doloženo pracovní smlouvou a výplatními páskami za [číslo] a [číslo] a [číslo], jak bylo v uvedené kartě poznačeno. Současně měla být předložena nájemní smlouva. Pravidelné výdaje měly činit [částka] měsíčně, z nichž nájemné činilo [částka]. Ostatní výdaje doloženy nebyly. Přestože měl mít žalovaný bankovní účet, výpis z něj předložen nebyl. V zákaznické kartě ze dne [datum] byl čistý měsíční příjem uveden částkou [částka] a měl být doložen pracovní smlouvou a výplatními páskami za měsíce 7., 8., [číslo]. Jeho měsíční výdaje nebyly doloženy vůbec a byly pouze odhadnuty na [částka] měsíčně. Výpisu z účtu opět předloženy nebyly. Takto provedená posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany věřitele nebyla provedena v souladu s požadavky zákona, neboť v otázce výdajů bylo v podstatné části vycházeno jen z údajů poskytnutých žalovaným, přičemž tyto nebyly nikterak ověřeny. Stěží tedy mohl být naplněn požadavek náležitého posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet zejména na základě porovnání jeho příjmů na straně jedné a výdajů na straně druhé. Nadto si věřitel ani v jednom případě nepočínal při posuzování úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, neboť rezignoval na předložení výpisů z bankovních účtů žalovaného, ač věděl, že žalovaný takový účet má, minimálně za poslední tři měsíce, což by mu umožnilo učinit si komplexní obraz o schopnostech žalovaného úvěr splácet. 9. Nadto žalobkyně ani přes výzvu soudu nedoložila skutečnosti, na jejichž základě byla úvěruschopnost žalovaného posouzena. Nebyla předložena ani jedna listina dokládající poměry žalovaného, z níž mělo být před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházeno. Má-li být později (například v soudním řízení) zkoumáno, jakým způsobem byla ze strany poskytovatele skutečně úvěruschopnost spotřebitele zkoumána, je předpokladem objektivity takového přezkumu předložení listin a jiných důkazů, jimiž byly rozhodné poměry spotřebitele doloženy. Jen tak může být objektivně zhodnoceno, zda byla úvěruschopnost spotřebitele vyhodnocena řádně či nikoliv. S ohledem na princip ochrany spotřebitele, který se vůči poskytovateli úvěru pravidelně nachází ve slabším postavení, proto nelze akceptovat žalobkyní prezentovaný postoj, podle kterého není třeba soudu tyto dokumenty předkládat, když přece fakt, že byl