38 C 306/2021-66 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se na soud obrátila s tvrzením, že s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě žalovanému přenechala dne [datum] peněžní prostředky ve výši [částka]. Žalovaný se vedle vrácení přenechané částky zavázal k zaplacení úroku ve výši 0,9 % z dlužné částky denně. Termín splatnosti byl dohodnut dne [datum] a k tomuto dni měl žalovaný na jistině úvěru a dohodnutém úroku zaplatit celkem [částka]. Pro případ prodlení s vrácením úvěru byla mezi účastníky dohodnuta povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky jistiny v prodlení. Žalobkyně požadovala smluvní pokutu za dobu od [datum] do [datum], tj. ve výši [částka] Celkem se tak na žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač mu byly žaloba i předvolání k jednání doručovány na jeho adresu pro doručování, tj. adresu místa jeho trvalého pobytu, postupem podle § 49 o. s. ř., k nařízenému jednání se žalovaný bez omluvy nedostavil. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o. s. ř. 3. Na podkladě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] k ní připojených všeobecných obchodních podmínek a faktury dospěl sud k závěru, že dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru o shora popsaném obsahu, když žalovaný souhlas s uzavřením této smlouvy projevil svou aktivitou na webovém portálu žalobkyně, přičemž jeho identita byla v té souvislosti ověřena pomocí aplikace kontomatik, když žalovaný zadal své přihlašovací údaje do internetového bankovnictví své domovské banky (viz bank statement data). 4. Již ve smlouvě samotné bylo výslovně zmíněno, že tato smlouva podléhá úpravě provedené zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Ostatně je patrné, že uvedenou smlouvou poskytla žalobkyně úvěr žalovanému coby spotřebiteli, pročež je tento úvěr ve smyslu uvedeného zákona na místě kvalifikovat jako spotřebitelský (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.). Žalovaný na pohledávku z uvedené smlouvy dosud podle tvrzení žalobkyně ničeho nezaplatil. 5. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) mimo jiné vyplývá povinnost poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 6. Jak vyložil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet, ale zprostředkovaně společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samotných, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli již úvěr či jiné služby poskytli dříve. Proto zákon stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění skutečnost, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem citovaných ustanovení zákona lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které dlužník uvedl, ověří, resp. objektivně podloží, například potvrzením zaměstnavatele apod. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 i Nejvyšší správní soud. 7. Shora uvedené úvahy o charakteru a obsahu povinnosti poskytovatele zkoumat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele jakož i úvahy o následcích porušení této povinnosti, rozvinul Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 702/20 ze dne [datum]. V tomto svém rozhodnutí se Ústavní soud především přihlásil k myšlence, že obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení uvedené povinnosti ze strany poskytovatele (viz také rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] [anonymizováno] Finance). 8. K prokázání toho, jak žalobkyně splnila svou povinnost posoudit před uzavřením předmětné smlouvy úvěruschopnost žalovaného, předložila záznam údajů o žalovaném ze dne [datum], podle něhož měl čistý měsíční příjem žalovaného (total monthly net income) činit [částka] a jeho výdaje měly činit měsíčně [částka] (mothly total expenses). Současně byl předložen výpis z jeho účtu od 5/ 2019 do 11/ 2019. Z předloženého výpisu z účtu je patrné, že minimálně od září 2019 žalovaný opakovaně čerpal spotřebitelské úvěry, jimiž splácel jiné již dříve čerpané spotřebitelské úvěry (např. [právnická osoba], [anonymizována tři slova] atd.). Především však žalovaný opakovaně sázel – zejména na portálu [webová adresa]. Z předložených listin přitom výše jeho pravidelného čistého měsíčního příjmu [částka] nevyplynula a stejně tak z nich nevyplynul ani fakt, že by jeho výdaje činily jen [částka] měsíčně. Nakonec i v listině označené„ bank statement data“ jsou hned v úvodu uváděny peněžité transakce žalovaného označené jako„ monthly, gambling“, z čehož je patrné, že žalovaný utrácí peněžní prostředky, které nadto získává prostřednictvím spotřebitelských úvěrů, v sázkách. Takto provedené posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany poskytovatele nebylo provedeno v souladu s požadavky zákona, neboť v otázce výdajů bylo vycházeno jen z údajů poskytnutých žalovaným, přičemž tyto nebyly nikterak ověřeny. Nadto byl zcela ignorován fakt, že žalovaný peníze prohrává v sázkách. Stěží tedy mohl být naplněn požadavek náležitého posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet zejména na základě porovnání jeho příjmů na straně jedné a výdajů na straně druhé. 9. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. 10. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. 11. Soud proto dospěl k závěru, že předmětná smlouva je absolutně neplatným právním jednáním. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku ve výši [částka], k jejímuž zaplacení soud žalovaného zavázal a ve zbývajícím rozsahu, žalobu jako nedůvodnou zamítl. 12. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky [částka], když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. stanovuje, že spotřebitel (žalovaný) je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jelikož však v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, je nezbytné v daném případě vyjít z úpravy