5 C 158/2022-29 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 10 500 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované jistinu ve výši 7 000 Kč a žalovaná se zavázala žalobkyni vrátit jistinu společně s úrokem ve výši 0,9 % z dlužné částky denně, vše do [datum]. Žalovaná řádně a včas dluh nesplatila. Pro případ prodlení s vrácením úvěru byla dohodnuta povinnost žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z jistiny v prodlení. Žalovaná částka 10 500 Kč se sestává z dlužné jistiny ve výši 7 000 Kč a ze smluvní pokuty za období od [datum] do [datum] v kapitalizované výši 3 500 Kč. Na příslušenství žalobkyně požaduje úrok od [datum] do [datum] v kapitalizované výši 1 512 Kč a úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 000 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaná ničeho neuhradila ani na předžalobní upomínku zástupce žalobkyně. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. <b>Zjištěný skutkový stav</b> 3. Žalobkyně tvrdila, že dne [datum] si žalobkyně a žalovaná ujednaly prostřednictvím internetu Smlouvu, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované téhož dne zápůjčku ve výši 7 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala spolu s úplatou za poskytnutí úvěru ve výši 0,9 % denně vrátit do 30 dnů od převzetí finančních prostředků, tj. do [datum]. Z předložených listin nevyplynulo, že by k ujednání Smlouvy skutečně došlo. Žalobkyně sice soudu předložila listinu nazvanou„ smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]“, jakož i další dokumenty („ faktura [číslo]“,„ předsmluvní formulář“, či„ všeobecné obchodní podmínky“), avšak z žádného z těchto dokumentů nelze seznat shodnou vůli obou stran, být vázány Smlouvou, jakož i skutečnost, že žalobkyně jednala právě s žalovanou, a proto soud na základě provedeného dokazování nebyl schopen dospět k závěru, že k uzavření Smlouvy mezi žalovaným a Společností skutečně došlo. 4. Žalobkyně dále tvrdila, že ověřila úvěruschopnost žalované jednak nahlédnutím do databáze [příjmení] a z informací získaných od žalované, který vyplnila na webových stránkách žalobkyně dotazník; současně byly údaje ověřeny v telefonickém hovoru. Z předložených listin nevyplynulo, že by příjmy a výdaje žalované byly skutečně řádně zkoumány. Žalobkyně sice soudu předložila listinu nazvanou„ dotazník“), z nějž vyplývá, že žalovaná je rozvedená, žije s rodinou, pracuje u společnosti [právnická osoba] s měsíční výší svého příjmu 27 000 Kč a s měsíčními výdaji 11 500 Kč, avšak z tohoto ani jiného soudu předloženého dokumentu nevyplynulo, že by se žalobkyně nespolehla jen na tvrzení žalobkyně, nýbrž příslušné údaje, zejm. výši příjmů a pravidelných měsíčních výdajů řádně ověřila, kdy dokonce zmiňovaný telefonický hovor zůstal toliko v rovině tvrzení. 5. Usnesením ze dne 6. 9. 2022, č. j. 5 C 158/2022-12, vyzval soud žalobkyni mj. k označení a předložení důkazů k prokázání tvrzení, že žalovaná projevila souhlas se Smlouvou a došlo tak k jejímu uzavření, že žalobkyně ověřila totožnost žalované před uzavřením Smlouvy a že žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy. Žalovaná na uvedenou výzvu nereagovala, jednání konaného dne [datum] se nezúčastnila, čímž se připravila o případné ústní poučení o svém důkazním břemeni, takže soudu po provedeném dokazování, z něhož vyjádření souhlasu žalované se Smlouvou nevyplynulo, nezbylo než pro neunesení důkazního břemene učinit závěr, že Smlouva stranami řádně uzavřena nebyla. Stejně tak nebylo prokázáno, že by žalobkyně řádně ověřila úvěruschopnost žalované, zejména výši skutečných příjmů výdajů žalované, takže soud pro neunesení důkazního břemene učinil závěr, že žalobkyně řádně příjmy a výdaje žalované (náklady na bydlení, energie, stravné, jízdné, hygienické potřeby, telekomunikační služby či splátky svých dluhů) nezkoumala. 6. Dne [datum] byla na účet č. [bankovní účet], vedený na žalovanou (viz sdělení ČSOB na č. l. 15) připsána částka ve výši 7 000 Kč pod VS obsahující rodné číslo žalované (viz výpis z účtu na č. l. 16, vyplacení úvěru). Předžalobní výzvou ze dne [datum] vyzval zástupce žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky 17 709,19 Kč do [datum] s upozorněním na soudní vymáhání pohledávky (viz předžalobní výzva vč. podacího archu); žalovaná ničeho neuhradila (viz nezpochybněné tvrzení žalobkyně, kdy případné splnění dluhu má tvrdit dlužník). <b>Právní posouzení věci</b> 7. Na základě provedeného dokazování nebyl soud schopen uzavřít, že by dne [datum] či jindy došlo k uzavření tvrzené Smlouvy, kterou soud kvalifikoval podle svého obsahu nikoliv jako smlouvu o úvěru, nýbrž jako smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), neboť Smlouva měla splňovat podstatné náležitosti právě tohoto smluvního typu (zejm. nebylo sjednáno právo žalované si vynutit poskytnutí jistiny úvěru), na jejímž základě měla žalobkyně jako zapůjčitel přenechat žalované coby vydlužitelce peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč a žalovaná měla povinnost vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky společně s úrokem ve výši 1 512 Kč, tj. celkem částku 8 512 Kč do [datum]. 8. Nadto, i kdyby došlo k řádnému uzavření Smlouvy, byla by tato Smlouva absolutně neplatným právním jednáním, neboť Smlouva měla být o smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostála své povinnosti posoudit řádně úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., konkrétně nebylo prokázáno, že by žalobkyně řádně zkoumala příjmy a výdaje žalované, když lze ze zjištěného skutkového stavu učinit závěr, že se v zásadě jen spolehla na tvrzení žalobkyně. Byť přitom § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném do 28. 5. 2022, naznačuje, že by nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti mělo být stiženo toliko relativní neplatností právního jednání, jíž se přitom žalovaná v dané věci nedovolala, je nezbytné s ohledem na ústavně konformní a eurokonformní výklad dovodit, že se jedná ve skutečnosti o neplatnost absolutní (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, viz též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo], či usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], Pl. ÚS 3/20), k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost smlouvy v celém rozsahu, neboť zmíněná vada nezkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo lze od ostatního obsahu oddělit. 9. Jestliže je Smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by odvozovala ze zápůjčky založené Smlouvou. Soud nicméně v souladu se zásadou iura novit curia posoudil vztah mezi žalobkyni a žalovanou rovněž dle ustanovení o bezdůvodném obohacení, kdy analogicky postupoval dle 87 zákona č. 257/2016 Sb., které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § [číslo] věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), neboť převody finančních prostředků měly mít základ ve spotřebitelském úvěru, jehož vznik se žalobkyni nepodařilo prokázat; pro analogickou aplikaci hovoří rovněž fakt, že není možné, aby žalobkyně, která nebyla schopná prokázat ani uzavření smluvního vztahu, byla na tom ve svém důsledku lépe, než kdyby„ jen“ řádně neověřila úvěruschopnost žalované, což ostatně v posuzovaném případě rovněž bylo shledáno. Co se tedy týče bezdůvodného obohacení, to spočívá v tom, že žalovaná obdržela na svůj účet částku 7 000 Kč náležející žalobkyni, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Z nezpochybněných tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaná na dluh ničeho neuhradila, a proto bezdůvodné obohacení aktuálně činí 7 000 Kč. 10. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). 11. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na vrácení částky 7 000 Kč coby poskytnuté jistiny. Na úrok z prodlení žalobkyni nárok rovněž nevznikl, neboť žalovaná se doposud nedostala do prodlení; pokud jde t