19 C 109/2023-39 — Okresní soud ve Zlíně

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 13 073 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 073 Kč od 31. 3. 2022 do zaplacení. Nárok vyplýval z nesplaceného úvěru poskytnutého žalobkyní žalované na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 21. 12. 2021. 2. Žalovaná v rámci podaného odporu uvedla, že nárok uplatněný žalobkyní neuznává, když není zřejmé, z čeho je dlužná částka 13 073 Kč složena, jaké konkrétní nároky a v jaké výši byly žalobkyní umořeny provedenými úhradami žalované, dále uvedla, že jí byla zapůjčena částka 15 000 Kč, avšak ona již žalobkyni uhradila částku 16 761 Kč. Nesouhlasí s výší poplatku za poskytnutí zápůjčky, který je nepřiměřeně vysoký a jehož výše je tak v rozporu s dobrými mravy. Rovněž tak nesouhlasí se žalobkyní požadovanou smluvní pokutou, když tato nemohla být splatná, neboť nebyla žalobkyní vyčíslena a žalovaná nebyla k úhradě jakékoliv smluvní pokuty vyzvána. U jednání pak doplnila, že žalobkyně řádně neprověřovala její úvěruschopnost, neboť s ní vůbec nekomunikovala. 3. Soud po provedeném dokazování učinil závěr o skutkovém stavu, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 21. 12. 2021 smlouvu o zápůjčce, na základě které jí poskytla bankovním převodem finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná se je zavázala splatit, společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 030 Kč, a to ve 3 splátkách s tím, že poslední splátka byla splatná 30. 3. 2022 (smlouva o zápůjčce). Částka 15 000 Kč byla žalované připsána na účet č. [bankovní účet] dne 21. 12. 2021, což potvrdila i žalovaná (výpis z účtu, shodné tvrzení účastníků). Ještě před uzavřením smlouvy o zápůjčce se žalovaná zaregistrovala na internetových stránkách žalobkyně, kde si dle vlastní volby nastavila dostupné parametry (výše zápůjčky a její splatnost). Následně vyplnila na webové stránce žalobkyně formulář, do kterého zadala své osobní údaje. Tímto učinila návrh na uzavření smlouvy o zápůjčce a potvrdila, že se seznámila se zněním smlouvy a všeobecných obchodních podmínek. Smlouvu o zápůjčce žalovaná podepsala elektronicky připsáním PIN kódu, který jí byl zaslán žalobkyní na žalovanou uvedené telefonní číslo (smlouva o zápůjčce, všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba], s.r.o.). 4. Žalovaná žalobkyni uhradila celkem 16 761 Kč, dne 7. 2. 2022 částku 3 000 Kč, dne 9. 3. 2022 částku 9 761 Kč, dne 25. 8. 2022 částku 2 000 Kč (výpisy z mobilního bankovnictví žalované) a dne 3. 3. 2023 částku 2 000 Kč (potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady z účtu [jméno] [příjmení]). Žalovaná byla vyzvána před podáním žaloby výzvou ze dne 27. 2. 2023 k úhradě dlužné částky do 3 dnů od doručení výzvy, přičemž výzva byla žalované odeslána téhož dne (předžalobní upomínka, podací lístek). 5. Žalobkyně na výzvu soudu, jakým způsobem byla prověřena úvěruschopnost žalované, v době do vyhlášení rozsudku nereagovala. Po vyhlášení rozsudku zaslala soudu vyjádření, že k prověření úvěruschopnosti žalované nebude doplňovat žádná skutková tvrzení. <i>6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta 1., je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>9. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněným bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co po právu měl plnit sám.</i> <i>10. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> 11. S ohledem na popsaný skutkový stav má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele (žalované) na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, respektive v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo z jiných zdrojů. Uvedená povinnost k posouzení bonity spotřebitele, tedy schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je zákonem uložená poskytovateli úvěru, tedy žalobkyni jako společnosti, jež úvěr poskytla pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak jako poskytovatel úvěru neučinil. Spotřebitelský úvěr za dané situace měl být poskytnut pouze v případě, že z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský splácet. Toto však žalobkyně v daném případě nesplnila. Takový zákonný postup představuje posílení principu zodpovědného úvěrování a cílené ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy úvěry jsou poskytovány s cílem jejich nesplacení, dokonce s cílem dosáhnutí zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s tím, že dlužník nebude pravděpodobně ani schopen poskytnutý úvěr splatit (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). 12. V téže souvislosti je třeba konstatovat, že české spotřebitelské právo je ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru mimo jiné transponovanou směrnicí číslo 2008 /48/, kde se v článku 8 odst. 1 věta první stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele a pokud je to nezbytné na základě vyhledávání v příslušné databázi. V čl. 23 směrnice číslo 2008 /48/ se dále stanoví, že členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. 13. Přesto, že přesný postup při ověřování úvěruschopnosti spotřebitele není nijak zákonem o spotřebitelském úvěru, ani transponovanou směrnicí číslo 2008 /48/, stanoven, je zřejmé, že žalobkyně je povinna vždy řádně, se všemi znalostmi profesionála a s péčí řádného hospodáře prověřit úvěruschopnost žalované. Žalobkyně by si měla veškeré údaje týkající se finanční a majetkové situace spotřebitele řádně ověřit, a to zejména předložením potřebných listin, jako např. výpisem z účtu, pracovní smlouvy, mzdového výměru, dokladu o nákladech na bydlení, atd. a nikoliv spoléhat jen na tvrzení spotřebitele, které může být úmyslně, či neúmyslně zkresleno jeho subjektivním vnímáním. Žalobkyně však v tomto řízení neprokázala, že by tuto svou povinnost splnila, když na výzvu soudu, aby sdělila, jakým konkrétním způsobem postupovala při posuzování úvěruschopnosti žalované, ve stanovené lhůtě ani později do doby vyhlášení rozsudku nereagovala. 14. Byť si je soud vědom toho, že § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. naznačuje, že by nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti mělo být stiženo toliko relativní neplatností právního jednání, je nezbytné s ohledem na ústavně konformní a eurokonformní výklad dovodit, že se jedná ve skutečnosti o neplatnost absolutní (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019), k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost smlouvy v celém rozsahu, neboť zmíněná vada nezkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo možno od ostatního obsahu oddělit. 15. Jestliže je smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by odvozovala z úvěru založeného smlouvou. Žalobkyni proto nebylo možné přiznat žalovanou dlužnou částku, jakož ani požadované příslušenství. 16. Při závěru o neplatnosti smlouvy je nicméně s ohledem na zásadu iura novit curia třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovanou posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalované dle § 2991 odst. 1 o. z., spočívající v tom, že žalovaná obdržela od