19 C 167/2023-64 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení úvěrové pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 8. 9. 2022 distančním způsobem prostřednictvím elektronické komunikace. Žalovaná úvěrová pohledávka ve výši 15 911 Kč představuje neuhrazenou jistinu úvěru ve výši 9 999 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, poplatek za SMS servis v celkové výši 196 Kč, poplatek za prodloužení splatnosti v celkové výši 990 Kč, úroky ve výši 1 470 Kč, účelně vynaložené náklady v celkové výši 1 030 Kč a smluvní pokuty v celkové výši 1 500 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení, a to za období od 3. 4. 2023 do 18. 4. 2023 v kapitalizované výši 104,62 Kč a za období od 19. 4. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně z částky 15 911 Kč. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Žalobkyně tvrdila, že smlouva o úvěru byla uzavřena elektronicky na webovém portálu [webová adresa], kde žalovaný vyplnil své osobní údaje, požadovanou výši úvěru a uvedl informace o svých poměrech. Totožnost žalovaného a vlastnictví účtu byly ověřeny již v minulosti na základě uzavření jiné smlouvy. Jakmile byl žalovanému úvěr schválen, systém vygeneroval návrh smlouvy, který žalovaný odsouhlasil zasláním SMS kódu, který mu byl zaslán na jím sdělené telefonní číslo. Žalobkyně předložila printscreen ze systému, v němž je zaznamenána elektronická komunikace s žalovaným před uzavřením smlouvy, z níž vyplývá, že žalovanému zaslala SMS kód 657476, kterým byla smlouva o úvěru podepsána. Na základě uvedeného soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že uzavřela s žalovaným písemnou smlouvu podle zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, a to v souladu s § 562 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen o. z.). Přestože smlouva byla sjednána elektronicky na dálku, byl zachycen její obsah a identifikovány jednající osoby. Žalovaný zasláním SMS kódu projevil svou vůli být úvěrovou smlouvou vázán. 4. [právnická osoba] bylo prokázáno, že žalovanému byla dne 9. 9. 2022 připsána na účet částka 10 000 Kč, která byla odeslána z účtu žalobkyně. 5. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně předložila potvrzení o provedení ověření bonity klienta, z něhož vyplývá, že u žalovaného vycházela z čistého měsíčního příjmu ve výši 35 000 Kč uvedeného v žádosti klienta, čistého měsíčního příjmu ostatních členů domácnosti ve výši 22 000 Kč, měsíčních splátek jiným společnostem uvedených v žádosti klienta ve výši 1 682 Kč a počtu vyživovaných dětí 0. Dále vycházela z životního minima členů domácnosti a minimálních výdajů na bydlení. Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS, NRKI, ISIR a CRIBIS, dotaz do registru SOLUS byl proveden s výsledkem„ klient není v Solusu nebo má příznak C, Z“, dotaz do registru NRKI byl proveden s výsledkem„ OK“, dotaz do registru CRIBIS byl proveden s výsledkem„ klient nemá exekuci“ a do registru ISIR byl dotaz proveden s výsledkem„ rodné číslo není v ISIRu“. Žádné relevantní listiny však žalobkyní předloženy nebyly. <i>6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>7. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.</i> <i>9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 10. Při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu soud uzavřel, že žalobkyně a žalovaný si sjednali dne 8. 9. 2022 smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky vrátit spolu s úrokem a sjednanými poplatky, a to ve 24 měsíčních splátkách dle splátkového kalendáře, který je součástí smlouvy. 11. Ačkoliv soud shledal smluvní konsensus obou smluvních stran být touto smlouvou vázán, má za to, že výše specifikovaná smlouva ze dne 8. 9. 2022 je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně neprokázala řádné posouzení úvěruschopnosti na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud v souladu s § 87 odst. 1 věty druhé cit. zákona této neplatnosti přihlédne i bez návrhu účastníků. Žalobkyně soudu ani přes to, že k tomuto byla soudem vyzvána, a to usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 7. 2023, č. j. 19 C 167/2023-36, netvrdila a neprokázala, že by řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, když vycházela toliko z informací poskytnutých jí žalovaným, aniž by si tyto ověřila. Nevyžádala si od žalovaného žádné listiny prokazující výši jeho příjmu, skutečnými výdaji na bydlení, dalšími nutnými výdaji a závazky, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr se nezabývala, když při posuzování úvěruschopnosti vycházela pouze z životního minima členů domácnosti a z minimálních výdajů na bydlení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pracovala pouze s tvrzeními žalovaného, které si žádným způsobem neověřila, kdy pouze provedla lustrace v dostupných registrech dlužníků, přičemž ani v tomto směru soudu neposkytla důkazy k prokázání svých tvrzení, nelze než uzavřít, že žalobkyně nejednala s odbornou péčí, jak vyžaduje § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, aniž by byla patrná snaha o posouzení reálné situace žalovaného a jeho reálné možnosti úvěr splácet. K jednání soudu, kde mohla žalobkyně soudu osvětlit její tvrzení stran řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného v rámci kontraktačního procesu, se žalobkyně nedostavila. 12. Jestliže je předmětná smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala z obligačního vztahu založeného touto smlouvou. Při závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že žalovaný obdržel částku 10 000 Kč náležející žalobkyni, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Žalovaný uhradil dle tvrzení žalobkyně dne 7. 10. 2022 platbu ve výši 1 Kč, tudíž ho soud zavázal k uhrazení částky 9 999 Kč (10 000 Kč mínus 1 Kč) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. 13. Z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). 14. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 9 999 Kč coby poskytnuté jistiny po započtení úhrady žalovaného ve výši 1 Kč. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedost